POVÍDKA: Hnízdo andělů

   Probouzeli se do dalšího kalného rána. Lesem se ozvalo zahoukání opozdilé sovy. Kapky na jehlicích smrků se neblýskaly. Bylo by to ráno jako každé jiné, kdyby ovšem skupina lidí nenocovala pod otevřeným nebem a okolo nestály hlídky. Pod skalním převisem nebyli tak snadno odhalitelní, jako na volném prostranství - alespoň si to mysleli. Těch několik, kteří dokázali zacházet se zbraní, se pomalu vracelo ze svých stanovišť, kde se střídali na hlídkách celou noc.
   „Jen utíkáme, ale kam vlastně? Oni jsou všude. Neexistuje místo, kde bychom byli v bezpečí,“ pronesl, jako každé ráno, malý kdysi blonďák. Sotva třicetiletý. Tvář plnou jizev a vlasy bílé jako sníh. To byl výsledek několika předchozích měsíců prožitých ve strachu, beznaději a neustálém boji o holý život.
   „Neutíkáme nazdařbůh, máme cíl!“ prohlásil voják ve zbytcích maskovací uniformy s výložkami majora svou angličtinou s výrazným východoevropským přízvukem. On celou tuhle nesourodou skupinu zoufalců vedl. Jeho domovenka na rukávu, notně ošuntělá a pokrytá krví, hlásala: ČESKÁ REPUBLIKA. Ale teď to bylo jedno odkud kdo byl. Byli všichni ze Země a to byl ten důvod, proč utíkali. Několik ztracenců putujících krajinou k nejasnému cíli…
   „Náš cíl je Hnízdo andělů. To moc dobře víš.“
   „Hm, to opakuješ stále dokola. Ale co to vlastně je? Kryt? Tajná vojenská základna oplývající nesmírnou silou? Nebo co?“
   „Víš moc dobře, že nemám zdání. Když byla ještě armáda schopna bojovat, ale i když už bylo téměř jisté, že prohraje, tak jsme všichni dostali rozkaz dostat se do Hnízda andělů. Jen vysocí důstojníci věděli, kde to je a ti dostali ještě jeden rozkaz. Nesměli padnout do zajetí. Nikdo z nich nesměl přežít střet, ve kterém hrozilo nebezpečí, že bude tajemství prozrazeno. Já jen nesl mapy. Byly tam vyznačené body trasy. Nevím kde přesně to je, ale podle těch map se dostaneme hodně blízko a pak…“
   „A pak co?“ ozvala se mladá žena s páskou přes oko.
   „Pak nás najdou naši, nebo my najdeme je.“
   „To je chabá útěcha!“
   „Já se držím posledního rozkazu, který měl ještě smysl. Jsem pořád voják. Je to moje povinnost, ale vy můžete jít kam chcete. Můžete se nechat chytit. Dopadnout takhle, nebo takhle.“ Ukázal na ženinu tvář bez oka, následek experimentu těch, které nikdo jménem neznal, a tvář bělovlasého posetou jizvami od tenkých rozžhavených ostří.
   „Pátrač na šesti hodinách. Tak dva kilometry daleko a přibližuje se!“ ozvalo se jim nad hlavami. Jedna z hlídek stále byla na svém místě, aby kryla přípravu na další pochod.
   „Všichni se schovejte. Nemluvte, dýchejte pomalu a nosem. Až řeknu, nikdo se ani nepohne,“ vydával rozkazy major a nyní všichni už bez reptání poslechli.
   Pátrač, neveliká modrá věc diskového tvaru s anténami na horní části a ostrými chapadly na dolní, se neslyšně objevil nad stromy. Ani nečekali na majorův pokyn. Nemluvili. Leželi nebo se krčili pod skalním převisem i v okolních křovinách. Nikdo se nepohnul. Byli naučení se nepohnout ani kdyby pátrač někoho z nich zahlédl a chytil. Věděli, že nešťastníkovi pomoci nemůžou a zbytečně by prozradili ostatní.
   Věc se chvíli vznášela nad mýtinou před skalou a potom zmizela za kopcem. Nikdo se však ani teď neodvážil vylézt z úkrytu.
   Po několika desítkách minut se vydali na cestu. Nebezpečí pominulo.
   
   Nikdo z nich už nevěděl, kolik měsíců takhle putují krajinou. Jejich počet se dost měnil. Párkrát zahlédli nepřítele. Někdy někoho z nich dostal pátrač. Občas našli někoho, kdo na tom byl stejně jako oni. Posledního zoufalce, kterého našli pod vyvráceným kořenem stromu, museli nechat na místě. Byl to muž. Slepý a evidentně se z toho všeho zbláznil. Byl celý potrhaný a od bláta a krve. Když je uslyšel, začal okolo sebe máchat klackem ve snaze je odehnat. Potom začal křičet. Křičel tak hlasitě, jak jen mohl, a jeho šílený řev se odrážel od skal. Odešli a nechali ho na místě, nemohli ho vzít s sebou. Zpomaloval by je a nejspíš i prozradil.
   I po několika hodinách rychlého pochodu byl jeho řev ještě slyšitelný.
   „Slyšíte? Teď řve jinak,“ konstatoval kdosi ze skupiny.
   „Jako by…“
   Řev přešel v bolestné kvílení a utichl.
   „Dostali ho. Rychle, nejsou daleko.“
   „Ten pátrač nás najde. Musíme bojovat!“ vykřikl kdosi.
   Utíkali. Věděli, že pronásledovatelé se blíží. Zbraní byl nedostatek a otevřený střet by nikdo z nich nepřežil. Museli se schovávat, a léčky a pasti byly zatím to jediné, co jim drželo autonomní robotické jednotky určené na průzkum a ničení lidských cílů, takzvané pátrače, od těla.
   „Támhle! Ukryjte se a počkejte! Víte co máte dělat,“ vykřikl jeden z vojáků a skupina lidí v roztrhaných uniformách se shromáždila na malém plácku, zatímco ostatní šplhali do skalní soutěsky.
   „Kolik máme munice?“ ptal se major .
   „Dva granáty a jednu RPG raketu,“ odpověděl jeden z vojáků.
   „Pět nábojů do minometu, ale minomet se zničil při posledním útoku.“
   Major se rozhlédl. Chvíli se otáčel a pak jeho pozornost upoutalo husté mlází mladých smrků.
   „Támhle, tam je to dobrý pro přepad. Plán bude následující…“
   
   Pátrač se blížil. Na jeho chapadlech, ostrých jako břitva, usychala krev. Zaregistroval pohyb v porostu nízkých smrků na pravé straně soutěsky. Rozevřel parabolickou anténu na přední straně diskovitého trupu a poslouchal. Uslyšel tlukot jednoho srdce. Nedokázal rozlišit, zda je to zvíře nebo člověk. Zatáhl anténu a vyrazil vpřed. V ústrety mu vyletěl jeden ze smrčků, který byl ještě před chvílí ohnutý k zemi. Na špičce stromku byla připevněna střela do minometu. Pátrač nestihl ani odvysílat zprávu o pozici a útoku, když ho zasáhla. Zahřmění se rozlehlo mezi skalami.
   
   Lidská skupina se zastavila a otočila. Ve tvářích všech se zračilo uspokojení. Po chvíli je dohnal jeden z vojáků.
   „Dostali jsme ho. Toho lanka si nevšiml a stromek ho trefil přímo mezi oči,“ smál se.
   „Viděl tě?“ ptal se major.
   „Ne, byl jsem nahoře na kopci, nemohl o mně vědět.“
   „Dobře, to nám dá několik hodin času. Než dorazí další. Možná i celou noc…“ poslední větu prosebně zašeptal.
   
   Spali. Hlídky se střídaly a ostatní se snažili nabrat nové síly k pokračujícímu útěku. Těžké mraky se vznášely nízko nad zemí. Oblohu pročísl blesk a na jeho chvostu se k zemi spustil výsadkový člun. Hučení motorů zaniklo v ozvěně hromu.Bytosti beze jména bleskurychle vyskakovali z dosedajícího stroje a vrhali se na nic netušící lidi. Začala jatka. Lidé se bránili jako jen mohli. Klacky ale nebyly dost účinné proti laserovým pistolím.
   Zjizvený skočil zezadu na jednoho z útočníků a rukou mu obtočil tenký spojovací článek mezi horní a dolní částí těla. Kopl a trhl současně proti sobě a vetřelec se vedví skácel k zemi. Sebral jeho zbraň a začal pálit do okolních stínů. Několik jich trefil. Další z lidí se vrhali na ty, kteří je napadli. Neměli co ztratit. Mnozí zemřeli, aby se jednomu podařilo získat zbraň a tím uchránit od jisté smrti několik dalších. Poslední mrtvola z jiného světa dopadla na zem a z otvoru velkého jako pěst vytékala čirá tekutina.
   Zbylo jich jen deset. Druhý den se vydali na cestu. Museli.
   Mrtvé nepohřbili. Nesměli. Dalo jim to náskok, než pronásledovatelům dojde, že jejich vojáci nepadli v nerozhodné bitvě, budou nejméně půl dne pochodu odtud.
   Poslední tečka na mapě byla blízko. Jen několik kilometrů. Major nepřežil útok, ale plán cesty byl neporušený. Zjizvený nesl ten kousek papíru, který pro přeživší znamenal nejdůležitější věc na světě. Naději!
   
   „Tak tady je to. Někde okolo to musí být.“
   „Bude to dobře schované. Jinak by tady byl jen velký kráter jako po ostatních armádních budovách,“ konstatoval muž se zjizvenou tváří.
   „Ale jak to potom máme najít? Neříkal jsi, že nás tady najdou naši?“
   Otázka zůstala několik hodin nezodpovězena. Nikdo se neobjevil aby pomohl. Tak začali hledat sami.
   „Mějte na paměti, že jejich smysly jsou trochu jiné než lidské. Vidí trochu jinak, spíše v infračerveném spektru. Takže z toho vyplývá, že fialovou asi nejsou schopni zaregistrovat,“ snažila se svou troškou znalostí přispět jednooká žena.
   Rozdělili se. Chvíli se jen tak potloukali bezcílně na dohled jeden druhému, potom se ale ve zbylých vojácích ozvaly návyky z armádního výcviku.
   „Takhle to nemá cenu,“ ukázal jeden z nich na mapu. „Tady je přibližná rozloha okolo posledního bodu,“ vyznačil prstem pomyslný kruh. „Každý z nás prohledá do večera co největší část,“ rozdělil kruh a každému určil jednu oblast. Napil se zbytku vody z polní lahve a vyrazil. Ostatní chvíli postávali a vzápětí vyrazili, s přáním hodně štěstí, též.
   
   Hledali už druhý den. Oblast byla veliká. Vždy po třech hodinách se vraceli na smluvené místo podat zprávu. Jeden se opozdil. Čekali. Nikde neslyšeli řev ani hukot útočícího pátrače, což mohlo znamenat, že je stále ještě naživu a jen ho něco zdrželo.
   Vrátil se za soumraku. Celý otrhaný a levá ruka mu bezvládně visela podél těla. Vrhli se k postavě mohutného černocha, jež se sotva držel na nohou.
   „Našel jsem to. Vím, kde to je. Našel jsem vchod. Spadl jsem do hluboké strže a na dně byl strom. Sedl jsem si na něj, že si trochu odpočinu a v tu chvíli se vedle mě rozzářila fialová značka a za ní další a pak další. Vedly k jedné ze stěn rokle. Je tam průchod…“ šeptal vzrušeně.
   „Teď se uklidni, nejdříve se podívám na tu ruku,“ nařídila nesmlouvavě žena.
   „To mám od toho, jak jsem se snažil vylézt zpátky. Znovu jsem spadl a rukáv se mi zachytil o kořen a asi mi to vymklo rameno.“
   „Ano, vypadá to na to.“
   „To není tak hrozné, snad to zvládneme vrátit. Bude to asi pekelně bolet,“ prohlásil voják se zbytkem červeného kříže na rukávu. Chvíli uděloval instrukce oběma, zraněnému i ženě, jak a co je potřeba udělat. Ostatní postávali v hloučku opodál. Pak se ozvalo křupnutí a sípavý výkřik tlumený hadrovým roubíkem.
   
   Spouštěli se na dno rokle opatrně a dole se hned schovávali za kořeny a kameny. Byli na otevřeném prostranství. Z dálky se ozval hukot. Shon na strmém srázu zesílil. Konečně byli dole všichni. Utíkali k průchodu. Černoch vedl. Zjizvený a tři další se zbraněmi mimozemských uchvatitelů skupinu uzavírali.
   Tentokrát to nebyl jeden výsadkový člun, ale lehká přepravní loď. Bachratá, plná nepřátel a těžké techniky. Proti takové neměli šanci. Museli utéct. Neměli jinou naději. I přes to se čtveřice na konci utíkajících zastavila a zaklekla do palebných postavení. Čekali, mohli dát přátelům trochu času. Mimozemské zbraně mohly loď poškodit. Začali pálit.
   Stříbrné plavidlo doutníkového tvaru se dostalo na dostřel. A zpomalilo. Z přední části vylétlo několik pátračů a záhy byly smeteni přesnou střelbou. Loď se stáhla do bezpečné vzdálenosti a dosedla na zem. Z útrob začali vybíhat Oni.
   Obránci čekali a útočníci se formovali, potom se zbraně ozvaly nanovo.
   Dva muži byli zabiti první vlnou nepřátel. Jejich těla byla roztrhána palebnou přesilou. Na druhé straně však zem vpíjela čirou tekutinu z několika nelidských těl.
   Padl další. Posledním bojujícím byl zjizvený muž…
   Přidal se další člověk. A pak další. Všech šest proběhlo okolo za balvanem ukrytého zjizvence.
   „Co to sakra!!!“
   „Je to past, žádné Hnízdo andělů není, za těmi dveřmi není nic. Jen skála,“ zasmála se šíleným smíchem jednooká žena a v závěsu za obrovitým černochem se vrhla pro zbraň jednoho z mrtvých.
   „Není Hnízdo? Léčka? To není možné!“ řval hystericky, ale potom si uvědomil výrazy ostatních. Plné šílené nenávisti a smrti. Byla to pravda. Vyskočil z úkrytu a střílel jako smyslů zbavený. Když dostal třetí zásah, tak se snažil alespoň plazit dál a skoro bezvládnou rukou vystřelit.
   Svět se mu začal před očima rozplývat. Všechno bledlo a ztrácelo tvary. Zemřel.
   
   Jedna z bytostí s tělem podobným vosímu přistoupila k druhé. Obě se sklonily nad rozsáhlým monitorem zabudovaným do podlahy.
   „Všichni se brání do posledního. Nikdo se nevzdá, i když jsou poraženi, i když vidí, že zemřou,“ pronesla jedna spíše pro sebe než pro tu druhou.
   „Modifikujeme Pátrací jednotky i útočné lodě. Analyzujte shromážděná data a za dvě rotace kolem osy očekávám vaše údaje. Potom bych byla ráda, abyste vedl v hlavním úlu jednání o nejlepší taktice proti těmto bytostem. Jejich zbraně už známe, takže doufám, že spolu s dalšími stratégy z vašeho týmu byste byl schopen vytvořit plán.“
   „Ano, PRVNÍ, jen bych si ještě ověřil několik dalších domněnek na další pokusné skupině.“
   „Bude potřeba abychom unesli další jedince jejich druhu?“
   „Ne, PRVNÍ, ještě jich je ve stázových komorách dostatek z posledních únosů. Jen bude potřeba půl rotace okolo osy na implantování příslušných vzpomínek, abychom mohli přesně simulovat požadovanou situaci.“
   „Dobrá, začněte tedy ihned, tento psychologický výzkum je pro invazi životně důležitý. Poznej svého nepřítele. Nevykřikovala to jedna z těch bytostí?“
   
   Podřízenější z obou bytostí odešel a ta, které říkal PRVNÍ, se zahleděla z okna. „Tenhle hvězdný systém se mi líbí. Hvězda se správnou barvou a ty planety…“ pomyslela si. Pod jejíma nohama se pohled na monitor změnil v simulátor virtuální reality. Z rokle plné mrtvých se stalo velkoměsto.
   
   Schováni ve stínu rudé planety vyčkávali až poznají svého nepřítele.