(NE)RECENZE: Sergej Lukjaněnko, Noční hlídka

Knihu Noční hlídka u nás vydalo nakladatelství Triton ve spolupráci s Argem v roce 2005. Vkusná obálka Milana Fibigera, napůl paperback a napůl pevná vazba o obsahu 464 stran. Spojitost se stejnojmenným filmem, kterému se s oblibou říkalo ruský Matrix, pomohla knize dostat se do středu zájmu fanoušků prakticky hned po vydání.

První recenze na sebe nenechaly dlouho čekat a tak jsme si mohli v Pevnosti přečíst Pagiho (recenze z archivu): "Lukjaněnko v Noční hlídce ukázal své mistrovství a předvedl se jako nadprůměrný autor." V Ikarii sice text superlativy vyloženě nehýřil, ale na konci se přece jenom skvělo bodové hodnocení čtyři z pěti hvězdiček. Internetové portály také nechtěly zaspat dobu, a tak třeba pro Fantasy Planet napsal Ivo Poledník : "Autor se důstojně zařadil mezi velké spisovatele pocházející z matičky Rusi." Na Fantasyi si zase Jakub Malchárek neodpustil: "Lukjaněnko vytvořil v zasněžené matičce Rusi dílo, které se téměř okamžitě stalo povinností pro všechny sci-fi a fantasy pozitivní."

Mohl bych pokračovat dál a dál, procentuální hodnocení 93% (legie.info) či 90% (knihovnice.cz) hovoří zcela srozumitelně. Sergej Lukjaněnko je bůh a jeho Noční hlídka je Biblí pro všechny fanoušky.

No pro fanoušky možná.

Knihu jsem původně vůbec neměl recenzovat, vzal jsem si ji jako odpočinek a mezihru. Všeobecné povědomí mi vštípilo představu, že se jedná o nadprůměrné a originální dílo. S chutí jsem tedy usedl do svého oblíbeného křesla, nalil si něco k pití a začetl se.

Příběh začíná svižně. Anton je sympatický hrdina a nedělalo mi problémy se s ním běhěm pár kapitol sžít.

Odbočka: V březnu roku 2008, kdy píši tuto recenzi, předpokládám, že čtenář ví, o čem kniha je a s největší pravděpodobností ji už četl. Pokud však náhodou ne a schází mu informace o ději, pak nabízím alespoň oficiální anotaci: Ani na okamžik neustávající boj mezi silami Světla a Tmy – takový je její hlavní motiv. Tři romány, zasazené do Moskvy let 90., popisují trvalé soupeření sil Dobra a Zla. Na problematickou regulérnost tohoto zápasu dohlížejí protagonisté z Noční hlídky, reprezentující Světlo, a Denní hlídky, která naopak ochraňuje zájmy Tmy. Hrdiny těchto tří próz jsou Jiní – bývalí lidé, v nichž obě soupeřící strany rozpoznaly nadpřirozené schopnosti a snaží se je získat na svou stranu…

Vraťme se tam, kde jsem přestal. Zmíněný týpek Anton, co má hlavní roli, je v pohodě kluk. Lukjaněnko má dar vyprávět a popisy Moskvy v pevném sevření nelístostné ruské zimy jsou vpravdě uchvacující. Člověk se ponoří do příběhu a přestává vnímat otáčení stránek, ručičky na hodinkách, které nepozorovaně zrychlily svůj běh po trati ciferníku, případně pálení močového měchýře, který žadoní o vyprázdnění.

Potud zvěsti nelhaly. Lukjaněnko umí vyprávět a prostředí je natolik barvité a neokoukané, že vás dokáže pohltit. První ze tří románů obsažených v knize se tak rozeběhne šíleným tempem a vy se zatajeným dechem sledujete, co přijde na další straně.

Asi si teď říkáte, tak kde mám k sakru ten problém. Vždyť se mi ta kniha evidentně líbila. Ne – nelíbila. Jen jsem chtěl začít něčím pozitivním, aby mi pak nebylo nadáváno do zaujatých škarohlídů. Proto jsem považoval za správné nejprve Lukjaněnkovi připsat zásluhy za vypravěčský styl, charismatického hrdinu a výborně popsané prostředí.

Problém nastává v posledních kapitolách. Musel jsem si je přečíst dvakrát, abych pochopil, jestli jsem debil já, nebo autor. Základní konflikt totiž spočívá v tom, že Lukjaněnko poslední kapitolou všechno otočí naruby. Nic není tak jako dřiv, nikdo není tím, kým byl na počátku. Zásadně se změní motivace všech zúčastněných a čert aby se v tom guláši vyznal.

Nemám nic proti nečekaným zvratům, ale ty Lukjaněnkovy jsou okatě nepravděpodobné a ve své podstatě podrazem na čtenáře. Postavy si v jediném okamžiku strhnou masku (nelze se vyhnout asociaci na legendárního Fantomase) a ozřejmí, že jsou vlastně někým úplně jiným a celou dobu sledují jiné cíle. To mne neskutečně naštvalo.

Mám rád detektivky a rád dedukuji, kdo je vrah. Když se mi podaří vraha odhalit dříve, než mi to autor naservíruje – mám ze sebe radost. Když až do konce netuším a v poslední kapitole zapadnou kousky skládačky do sebe – je to úžasný pocit. Nic takového jsem ale u Noční hlídky nepocítil. Představte si, že dostanete na hraní puzzle. Srovnáte si všechny dílky, ujednotíte si, co má být výsledný obraz (dejme tomu plachetnice) a začnete je spojovat. Nakonec vám chybí jen ten jeden jediný kousek a zrovna v okamžiku, kdy ho hodláte doplnit do skládačky, vyřítí se ten, co vám ji věnoval, smete poskládanou plachetnici ze stolu. Rozhází a rozdupe veškerou vaši dosavadní práci a na stůl položí kompletní puzzle s motivem hrajících si koťátek. Založí ruce v bok a čeká ovace, jaký že je to génius, že vás nechal pracovat na plachetnici, zatím co si za vašimi zády složil koťátka. Chápete? Prostě to přinejmenším zamrzí (otrlí si doplní "na***e").

Byl jsem z toho tak rozčarovaný, že se mi do další třetiny Noční hlídky vůbec nechtělo, ale nakonec jsem se odhodlal a znova se začetl v marné představě, že se snad onen podraz na čtenáře nebude opakovat.

A bylo hůř. Prvotní klady musely o něco ustoupit, protože autor v průbehu druhého příběhu až přiliš často upadá do filozofické roviny meditujíc nad tím, jak že se to vlastně má s tím dobrem a zlem. Poprvé to nevadí, sice si pomyslíte, že nepřichází s kdo ví jak převratnou myšlenkou, ale za opětovné zastavení určitě stojí. Lukjaněnko se ale po chvíli začíná točit v kruhu a tak jeho hrdina Anton co chvíli někde brečí nad tím, že dobro plodí zlo a zlo plodí dobro. Po určité chvíli mne to obtěžovalo a začal jsem pokukovat, zda bych nemohl odstavec dva přeskočit. Filozofie hezká, ale tam, kde si Číňané vystačí s nakreslením znaku jin-jang potřebuje Lukjaněnko několik rozvitých souvětí.

Děj se začíná potácet a je tříštěn filozofickými pasážemi, které mu hází klacky pod nohy. Přesto ale má světlé chvilky a prvotní zápletka zůstává dostatečně chytlavá a nosná. Čim víc jsem se ale blížil ke konci, tím více jsem se začínal obávat násilných zvratů. A dočkal jsem se jich. V poslední kapitole zase všichni přikvačí na velké finále, aby se odhalilo, že nikdo není tím, za koho se vydává. Ach jo. Dává tohle vůbec někomu smysl? Baví to někoho číst opakovaně po sobě?

Do třetího přiběhu jsem se odhodlával asi půl roku. Stihl jsem přečíst několik skvělých knih, pár průměrných... Noční hlídka strážila můj stolek u křesla a jen sem tam jsem do ní dloubnul prstem. Nakonec jsem se ale přece jenom pochlapil a přečetl si i poslední příběh.

Není moc o čem psát, protože plně odpovídá předchozím. Snad jen toho filozofování je zase o něco více. Nechybí rychlá a agresivní akce, ale když neznáte motivace jednotlivých postav (a ani je znát nechcete, protože víte, že na konci to autor stejně všechno postaví na hlavu) je vám to vlastně úplně jedno. Kulky létají sem, hromy a blesky zase tam a vy se vzdalujete a vzdalujete, kniha šedne a čtete jen z povinnosti. Na konci nechybí šaráda s tím, kdo je kdo a proč co dělá, přičemž jsem se tentokrát ani nesnažil pochopit, zda to vůbec může dávat smysl.

A je to venku. Lukjaněnkova Noční hlídka se mi nelíbila. Kdyby se krotil v povrchním filozofování, nesnažil se vymyslet děj tak spletitý a zárověň kostrbatý a nepravděpodobný... Nebyla by to špatná knížka. Původní nápad má jiskru a Lukjaněnko dokáže vyprávět – ne že ne. Takhle to ale je jen unfair podraz na čtenáře a mne si tím Lukjaněnko na svoji stranu rozhodně nezískal. Jedinou výhodu spatřuji v tom, že se jeho knihy dočkaly všeobecné popularity, že se mi podařilo prodat komplet nočních hlídek dokonce za více, než za kolik jsem je nakoupil. No, a když k tomu připočtu ještě honorář za tuhle recenzi, tak bych vlastně měl Lukjaněnkovi poděkovat. Ale ten měsíc strávený nad jeho knížkou, ten už mi nikdo nevrátí.

Knihu hodnotím: 30%.

Noční hlídka /Nočnoj dozor/
Lukjaněnko, Sergej
Nakladatel: Triton, Argo
Překladatel: Libor Dvořák
Obálka: Milan Fibiger
Redakce: Iva Dvořáková
Rok vydání: 2005
Počet stran: 464
Rozměr: 120 x 185
Provedení: paperback
První kniha série Hlídka.
Cena: 298.00 Kč