LITERATURA: Ach ty konce, Omone Matvejeviči!
(neliterární poznámky a úvahy nad knihou Viktora Pelevina Omon Ra, vyšlo v nakladatelství Dokořán v r. 2002)
Začnu širší oklikou.
Ve vzpomínkách jednoho českého politického vězně padesátých let jsem zaslechl pozoruhodnou věc. V nekonečných rozhovorech na cele mezi stejně postiženými si on a jeho spoluvězni zkusili na chvíli připustit, že jsou to oni, kdo se mýlí. Že třeba ona hlasitá komunistická propaganda tehdejší doby má v jádru pravdu. Komunistické ideály vítězí z důvodu historické nutnosti. A přestože je to pro mnohé jednotlivce bolestné a nemálo z nich tento společenský přerod zaplatí životem, tato daň je v porovnání s celospolečenským ziskem zanedbatelná. Nastupující nový socialistický či komunistický řád poskytne všem rozumný hmotný dostatek, možnosti rozvoje osobnosti, realisaci všech lidských schopností ve prospěch celku. Lidé budou šťastní a svobodní v hranicích poznané nutnosti a vzpomínka na kdysi rozšířené hodnoty buržoazní svobody a demokracie jim bude trochu k smíchu a trochu trapná.
Muklové si řekli, že až (pokud) z vězení vyjdou a najdou za zdmi kriminálů onu šťastnou společnost relativního dostatku a svobodného růstu, bezpečí a spokojenosti, když promluví s obyčejnými lidmi a ujistí se o tom, že tito svobodně podporují režim, tehdy se poctivě pokusí přehodnotit své buržoazně demokratické (či jaké) názory, které je zavedly do tábora nepřátel socialismu
Netřeba dlouze rozvádět, že nic z propagandistického kýče za zdmi vězení nenašli. A to snad relativně jisté hmotné zabezpečení bylo placeno ohýbáním hřbetu a fízlováním, podlézáním, křivením charakterů a jinými výdobytky socialistické společnosti.
Tito lidé propagandě nepodlehli. Jejich kritické myšlení bylo snad i tím vězením vytříbeno natolik, že chvilkové teoretické pomyšlení, že třeba nemají ve svém antikomunismu pravdu, bylo to maximální, co mohla komunistická ideologie od nich dostat.
Proč to vyprávím?
Protože v té době ve všech zemích tzv. socialistického tábora byli nejen dospělí, ale také děti. Vzpomeňme tedy jeden prvek propagandy zaměřené na děti. Děti, jak známo, nejsou hloupější než dospělí. Mají jen méně zkušeností a snadněji uvěří něčemu, co jim autority předkládají jako správné. Zvláště, když se jim to umí podat a vyjde se vstříc potřebám chlapeckého etosu v tom správném období. A máme tu mladého strážce hranic či tankistu. Nebo mladého kosmonauta.
Odhlédněme na chvíli od dnes již obecně známé vylhanosti bývalé propagandy a zkusme rekonstruovat, v čem že měl být ten pomyslný mravní základ budovatelů komunismu.
Je třeba se obětovat, aby konečně nastal ten kýžený ráj, všeho bude dosti, nepřátelství skončí a lidstvo… co lidstvo? No přece lidstvo se vydá ke hvězdám!
Ideál kosmonauta se zdál být svého času mnohem přitažlivější a životnější než neživotná postava nekompromisního bojovníka za věc komunismu po celém světě. Kosmonaut jaksi více zapadal do obrazu světa realizujícího se v chruščovovském mírovém soutěžení.
A jak k nám mohl ten kosmonaut mluvit? Lidé, stojí za trochu té svobody a odříkání ta báječná věc, ta daleká cesta. Prostě jen vyměníme trochu té svobody pozemské za svobodu neskutečně rozsáhlejší, nadpozemskou…
Étos počítající s možností sebeobětování se u mladé generace socialistických zemí v jejich vrcholném předúpadkovém období mohl pohodlně opírat o vzdálený cíl – cestu člověka ke hvězdám. A vše nejdříve naznačovalo, že to není cíl zase tak vzdálený.
Pamětníci spolu se mnou mohou věnovat tichou vzpomínku sci-fi literatuře socialistického tábora, kdy svou daň myšlence komunistického šturmu do vesmíru zaplatili i takoví autoři jako Stanislav Lem či bratři Strugačtí. Oblíbenost žánru sci-fi v zemích „socialistického tábora“ ukazuje, že po vybídnuti k obětem by se jistě našli mnozí pionýři, kterým by vůbec nevadila rudá hvězda na skafandru, jen kdyby mohli tam nahoru.
A pak se to všechno podělalo… a ani ten Remek už to nemohl zachránit.
Knížku Omon Ra lze číst na povrchu jako parodii rané sci-fi, jako antikomunistickou antiutopii, případně jako příběh nabitý třaskavým černým humorem, jenž je pohříchu málo srozumitelný za hranicemi bývalého východního bloku.
Příběh dvou pionýrů, kteří jsou ochotni položit třeba svůj život, jen aby letěli ke hvězdám v raketě s nápisem CCCP, může být však srozumitelný i jinak: Jak je snadno zneužitelná lidská touha po něčem, co člověka přesahuje. Po něčem, co je důležitější než on sám, než jeho ukoptěný život.
A jak je to vlastně? Je touha po něčem, co přesahuje náš krátký život jen něco jako duševní choroba? A jaké má vlastně běžný člověk při hledání přesahu možnosti? Nechat se zmanipulovat nebo manipulaci odmítat? A nebo je ještě jiná možnost? Tíha hledání jiné možnosti se promítá do posledních stránek knihy. Hrdina stojí před možností zůstat ve světě svlečen z ideálů a zoufale osamělý. A nebo nastoupit do ručně řízeného lunochodu a šlapat a šlapat a šlapat…
Při hledání třetí možnosti přeji hodně štěstí k dvacetiletému výročí 17. listopadu 1989.