INTERVIEW: Rozhovor s Pavlem Renčínem
V pátek 13. března 2009 se v Městské knihovně na Smíchově setkají příznivci městské fantasy. Knihovna totiž ve spolupráci s Pavlem Renčínem zve na druhý ročník Labyrintconu. A kdože je ten Pavel Renčín, který to má celé na svědomí?
Nebude nadnesené, pokud napíši, že během deseti posledních let vyrostl ve spisovatele. V roce 1999 dosáhl prvního úspěchu, když s povídkou Stvořitel pronikl do knihy Drakobijci (vyšla u Strak na vrbě) a zároveň získal ocenění v soutěži O nejlepší fantasy. Od té doby pravidelně publikuje: nejprve vytřel zrak všem konkurentům v několika soutěžích a posléze začal zápasit sám se sebou. Nutno říci, že úspěšně: Nejdříve zaznamenal úspěch s knihou Nepohádka, o Jménu korábu se hovořilo mnohem více a jeho poslední husarský kousek, první díl trilogie Zlatý kříž, už těžce šlape na paty všem zkušeným harcovníkům a šeptá jim do ucha: „Hle, zrodila se nová hvězda.“
To vzbuzuje otázky a od otázek je už jenom kousíček k odpovědím:
Jako první položím otázku, kterou v poslední době určitě slýcháš více než často. Co nového pro nás chystáš a kdy se můžeme těšit?
Právě pracuji na druhém dílu Městských válek. Václav Vran v něm s Patrikem Dodnarem přicházejí do Brna, aby našli Bruncvíka. Blíží se zasedání Rady měst a ve vzduchu visí válka. Runový meč, což je zatím pracovní název, bude proti Zlatému kříži bohatší na dějové zvraty a možná i trošku drsnější. Václav by se měl konečně začít chovat jako chlap. Další zpráva by mohla potěšit fanoušky Labyrintu - v první polovině příštího roku vyjde knižně. Poslední rozpracovanou věcí, zatím spíš ve fázi úvah, je vydání sborníku povídek.
Zlatý kříž ukazuje bezpočet míst, která denně míjíme. Ve Tvých příbězích se v nich ovšem skrývá nebezpečí, či dokonce rovnou smrt. Nebojíš se teď toulat noční Prahou nebo dokonce postávat v blízkosti otevřených průlezů do kanálů?
Noční Prahou se poslední dobou moc netoulám. Na smrt a nebezpečí číhající v průchodech a kanálech myslím častěji doma v mrtvolné záři monitoru. A když se občas zatoulám, tak si to užívám a bavím se, jako bych nevěděl, že gilda Hluchých číhá, až se jednou v náladě zapomenu nedaleko otevřeného kanálu...
Nebojíš se, že se takhle jednou vrátíš domů a bude tam na Tebe čekat mluvící kocour?
Já se bojím, že tam jednoho dne čekat nebude.
Co bys poradil nováčkům, kteří by Tě chtěli následovat v kariéře? Jak Ty ses stal spisovatelem a dá se to vůbec naučit?
Když počítám Labyrint, mám za sebou stěží čtyři romány. Nevím, jestli můžu pronášet moudra, můžu ale popsat svou cestu. Začal jsem soutěžit v literárních soutěžích (konkrétně v „drakobijecké“ Rukavici lorda Trollslayera Michala Bronce). Tam se mi pár let dařilo. Nakladatelé mě začali oslovovat a já začal přispívat povídkami do tematických sborníků. Dalším krokem pak byl první román u nakladatele, který už moje texty dobře znal ze soutěží. Napsat Nepohádku pro mě byla strašná fuška, ale jakmile člověk zjistí, že to jde, každá další kniha bývá jednodušší. Už totiž víte, že i ta zdánlivě nekonečná práce konec má. Tenhle postup mi fungoval, proto ho doporučuji začínajícím autorům. Jinak obecně platí, že když chce člověk psát, určitě je dobré hodně číst, chce to vůli a železný zadek.
Co z informací, které sis zjišťoval o Praze do románu Zlatý kříž, Tě zaujalo nejvíc? Odhalil jsi nějaké tajemství, které Tě nyní pronásleduje ve snech?
Několikrát jsem navštívil pražské podzemí, abych nasál jeho atmosféru. To bylo hodně zajímavé. Provázel mě tam kaskadér, který vystupuje i v Labyrintu jako postava uprchlého vězně Sedmtři. Bezmála vše, o čem se píše ve Zlatém kříži a Labyrintu, je pravda. Až na drobnosti – například gilda Hluchých je pod Prahou známá pod jiným jménem, také není pravda, že jí vládnou Triumvirové. To byla autorská nadsázka. Kdybych vám ale prozradil víc, zabili by mě a snědli. O tom se mi občas zdává... Není to kanibalofobie?
Labyrintcon 09 se odehraje v prostorách knihovny. Jaký je Tvůj vztah ke knihovnám? A co oblíbené knihy, které to jsou?
Knihovny jsou ostrovy fantazie. Ve svém dětství jsem strávil téměř tři roky v zahraničí. Zpočátku jsem tam neměl moc kamarádů, nudil jsem se... až jsem tam objevil knihovnu. Přečetl jsem desítky a desítky knížek. Bylo to tak vzrušující, toulat se mezi regály, vybírat si příběhy, které na mě volaly z obálek... Takhle intenzivně už to dnes necítím. Nikdy už jsem také nečetl tolik jako tehdy.
Díky za rozhovor a v pátek 13. března od tří hodin se těšíme na viděnou v knihovně na Smíchově (Nám. 14. října 15, Praha 5). Přijďte se podívat i Vy!