Na všech televizních stanicích, snad i včetně Animal Planet, budou ještě nějakou dobu hlubokomyslné komentáře výsledků voleb, jejich příčin a důsledků. Volby určitě přinesou nějakou změnu, ale jejich dopad do každodenního života nelze předvídat. Politika je vysoká hra s předvolebními i povolebními koalicemi, kroužkováním poslanců a mizením hlasů daných podměrečným stranám. A ve hře se vyhrává i prohrává. Kdo prohraje, nemusí zůstat mimo hru na věky věků, neboť jeho prohra může být důsledkem toho, že „kyvadlo přeběhlo rozvážný stav“, a při příštím „kyvu“ se může vrátit. To se týká nejen sociální demokracie.
Znakem letošních voleb bylo mimo jiné, že volební kampaň musí být dostatečně dlouhá a patřičně nenávistná, aby se výsledek dostavil. Nemám tím na mysli žádnou konkrétní politickou stranu, protože v tomto případě je vnímám jako poměrně vyrovnané.
Teď se porcuje medvěd, což se eufemisticky označuje jako povolební vyjednávání, při kterém se musí koaličními dohodami vyřešit zásadní otázky demokracie a tradičních evropských hodnot, jako s kým se bude deklarovaný vítěz voleb vůbec bavit; kteří představitelé koaličních stran jsou pro něj přijatelní a kteří ne; je-li stávající počet ministerstev dostatečný vzhledem k počtu zájemců o post ministra čehokoliv; na kolik poslanců připadne nárok na jedno ministerstvo (resp. kolik ministerstev připadne na jednoho poslance); zda budou mít všechna ministerstva při jejich přidělovaní stranám do užívání stejnou váhu; za kolik ministerstev se dá vyměnit předseda poslanecké sněmovny; jaké funkce ve státní správě se ještě dají vyžadovat a kam budou přesunuti poslanci, kteří neobhájili mandát, aby neutrpěli hmotnou újmu a neměli abstinenční příznaky ze ztráty moci. To je reálná politika! A na takto pojatou politickou práci neměly zpočátku politické strany ani potřebný klid, neboť je znepokojovalo, zda jim jejich úsilí nějak nenaruší prezident republiky.
Voliči asi chtěli změnu z jiných důvodů než politici! Na rozdíl od nich si všimli, že stav je jako „U snědeného krámu“, čímž nemysleli knihu Ignáta Hermanna z roku 1916, ani film natočený podle ní v roce 1933, ale stav ekonomiky.
Opojení nových poslanců a ministrů z rozdělování pozic jednou skončí a přijde okamžik, kdy by latiníci řekli „Hic Rhodus, hic salta“. Tento citát má původ v jedné z Ezopových bajek, ve které se antický chlubílek chvástal, jak dobrý byl ve skoku dalekém na ostrově Rhodu. Tak ho na Rhodos dopravili a řekli „Tady je Rhodos, tak skákej.“ Od té doby se úsloví používá ve smyslu „Tak teď předveď, co umíš“.
Od konce 2. světové války až do 90. let měl československý socialismus tuhé kapitalistické rysy, neboť před osobní spotřebou tvrdě preferoval investice. Obrazně řečeno, peníze nebyly formou osobní spotřeby „prokonzumovány v banánech a proježděny v autech na dovolenou“, ale byly jako kapitál vloženy do výroby s cílem dosažení vyššího zisku v budoucnu. V budoucnosti, tj. po roce 1990, byly podniky zprivatizovány a zisk připadl novým vlastníkům, a to i takovým, kteří podnikat nehodlali a chtěli jen peníze. Dokud jim firmy produkovaly vlastnický zisk, nic do nich nevkládali a vyhospodařili je. Pak je prodali a jsou za vodou. Před vodou ale zůstal stát, neboť v českých rukách zůstal pouze státní dluh.
Nepřehlédnutelné je, že pokud se neinvestovalo do nových technologií – nic už neumíme, a protože se neinvestovalo do „zlatých českých ručiček“ – nejsou lidi. Specifikem české ekonomiky se stalo, že mezi ekonomicky úspěšnými firmami dominují ty napojené na státní rozpočet, a že stát „ochotně a rád“ sanuje podnikatelská rizika. Je-li sucho, dostanou peníze nejen zemědělci a rejdaři, ale kdekdo. Prší-li, pak platí totéž. Je-li covid – dostanou všichni. Sežere smrky vlastníkům lesů kůrovec, protože ochrana proti němu byla nedostatečná, nesmí se nechat zkrachovat ani vlastník jednoho stromu. Logicky se tedy objevil i požadavek, neumíme-li vyrobit čipy, ať to stát automobilkám nahradí!
V předvolebním hašteření politických stran nezbyl na ekonomickou problematiku čas, nebo mají strany v rukávu eso, které nechtěly dát předčasně všanc, aby neztratily svou Wunderwaffe? Předvedou teď politici, jako vlastníci státu, co umí? Jaká jejich „salta“ můžeme čekat? Nebo čeká na voliče jejich vlastní „salto mortale“?