Liberální demokracie, prezentovaná Evropskou unií a zaklínající se globálním trhem, vyjma jiného naprosto zanedbala bezpečnost a ochranu svých občanů. Liberální demokracie uvěřila své vlastní absurdní pohádce, že umí pomoci každému na světě, že otevřenost migraci je zárukou jejího vlastního rozvoje a že „zelený úděl“ učiní planetu Zemi novou, se zárukami a právem na cokoliv, co si sobectví jedince za právo vyhlásí.
Koronavir tomuto historickému omylu liberální demokracie nastavil ono pověstné zrcadlo se silou, která vykolejila řadu vlád a politiků. Zatímco socialismus, až posedlý nebezpečím války, trvale chystal obranu a přesně stanovil, že hranice nepředstavují procházkové korzo, tak liberální demokracie se tomu všemu jen smála. Zatímco socialismus strategii rozvoje stavěl na suverenitě státu a národa, liberální demokracie prohlásila národy a státy za přežitek.
Evropský socialismus se utopil v neschopnosti konkurovat demokracii bez přívlastku, tj. Evropskému hospodářskému společenství (EHS), a proto poražen a převálcován EHS skončil. Avšak dnešní Evropská unie není EHS, protože místo demokracie se její lídři chopili liberální demokracie. Prosáklá utopickými projekty a marasmem aktivismu se prosazovaná liberální demokracie dostala do trvalého pádu, který začal ten poražený socialismus v mnoha směrech šokově dohánět.
Evropská unie postavená na liberální demokracii s nesporným deficitem skutečné demokracie je utopický projekt, který nemá velkou budoucnost. Liberální demokracie se po skončení pandemie koronaviru stane předmětem kritické debaty, protože stejně jako se v socialismu beztřídní společnost ukázala být utopií, tak stejně tak bezstátní a beznárodnostní unie je utopií. Ale při porovnání přístupu k bezpečnosti a zdraví občanů se jeví liberální demokracie mnohem horší a mnohem nebezpečnější utopií, než představoval ten ekonomicky málo výkonný socialismus.
Liberální demokracie téměř zlikvidovala soudržnost a sociální společnost, kterou zatomizovala na opuštěné jedince na jedné straně a nekonečné sobce na straně druhé, když v tom středu se občanská společnost začala potácet na hranách vzájemné nesnášenlivosti a nesmiřitelných postojů. Liberální demokracie nahradila vedoucí úlohu jedné strany vedoucí úlohou nevolených úředníků Evropské unie saturované politikou globalismu. V této recyklované ideologii se slibovaný socialistický světlý zítřek nahradil pojmem „udržitelnost“, tedy jakési stability na věčné časy a bezobsažnou „solidaritou“.
Vypuklá pandemie koronaviru logicky tvrdě zaútočila na líbivý, ale ideově prázdný koncept liberální demokracie, protože se znovu prokázalo, že jen spojená a jednotná společnost je schopna pandemii čelit. Společnost lidí je už od doby prvních starověkých civilizací postavena jako sociální systém. A úspěšný sociální systém je pouze ten, který dokáže své členy v době klidu podporovat a rozvíjet a v době ohrožení chránit. Bez této schopnosti se vybudovaná společnost neudrží.