KDU-ČSL má teď vlastní rychlík, jmenuje se Klidná síla, jezdí z Plzně do Jeseníka a čelní představitelé strany v něm, jak vyplývá z dnešních novin, obtěžují cestující. Mají za to cestující alespoň nějakou slevu na jízdném?
Petr Pithart je krásně čistý případ politického rekordmana v úporném obhajování vlastní neúspěšnosti. Zasloužil by si zápis do Guinessovy knihy rekordů. Svou virtuozitu opět potvrdil v rozhovoru pro Lidové noviny. Ten je celý – jak jinak – věnován věčnému souboji s Václavem Klausem a obhajobě Občanského fóra (pro spravedlnost jen podotýkám, že Klaus Pitharta tentokrát vyprovokoval). Nad některými argumenty zůstává rozum stát. Pithart například říká: „My jsme skutečně cosi nového vytvořili. Já jako politolog mohu tvrdit, že je naprosto bezprecedentní, aby hnutí, které na celé čáře zvítězí, si hned na začátku své vlády omezilo mandát na polovinu. Vedení Občanského fóra to udělalo začátkem ledna 1990, kdy se rozhodovalo o volbách. My jsme samozřejmě mohli trvat na normálním čtyřletém mandátu. Dneska si dokonce myslím, že jsme mohli říct: budeme muset vládnout šest let. Protože po čtyřech letech, nota bene po dvou nemohla být úplná rekonstrukce společnosti hotová. Tím rozhodnutím o dvouletém mandátu jsme si už tehdy podřízli větev. Udělali jsme to právě proto, že jsme nehodlali vládnout. Byla to možná naše hlavní chyba. Měli jsme mít větší vůli k moci.“ Ve skutečnosti zdůvodnění, proč mají být volby za dva roky, bylo jasné, přesvědčivé a v souladu s běžnou praxí (podobně si dokonce i „Národní fronta“ v roce 1946 vymezila pouze dvouleté volební období), držet se moci jako něco košile dokonce šest let coby výraz „Willen zur Macht“ by byla drzost až na půdu a setkala by se s oprávněným rozhořčením veřejnosti, a navíc „my“ tehdy znamenalo Pithart i Klaus, Klaus byl přece plnoprávným členem vedení OF, nebo snad ne? Brali ho snad disidentští Olympané jen jako ekonomického poskoka?
S demontáží „památníku“ Národní strany podle Práva obci pomohl senátor Schwarzenberg. Zároveň prohlásil, že je „důležité nevěnovat jim pozornost a zanechat je v ústraní společnosti, kam patří“. To je jistě pravda v tom smyslu, že je zbytečné dělat jim byť nechtě politickou reklamu. Obávám se, že političtí komentátoři a analytici je zase až tak ignorovat nemohou.
Zemřela spisovatelka Jaromíra Kolárová a oplakává ji především Právo: nikoli náhodou, dobře se pamatuji, že v době rozpuku „normalizace“ tvořila se svým manželem F. J. Kolárem mimořádně odpornou kolaborantskou kreaturou, vykutálenou dvojici normalizátorů. Fuj.
Jiří Pehe kritizuje v Mladé frontě Dnes jak ty, kteří vidí v Paroubkovi hrozbu pro svobodu, tak ty, kteří tvrdí, že ODS je horší než KSČM. Pokud se nemýlím, tento druhý názor ještě před nedávnem zastával i pan Pehe, je to tedy jakási forma sebekritiky. Nevím, zda porážka Paroubka bude znamenat vítězství svobody. Jsem si ale jistý tím, že Paroubkovo vítězství bude znamenat její porážku. Pan Pehe se na můj vkus příliš drží novoročního projevu pana prezidenta: jsme standardní demokracie, nic se nám nemůže stát. Standardní demokracie nejsme a stát se nám může leccos.
Lékárníci hodlají stávkovat, ministr Rath označil jejich stávku za stávku milionářů. To jsou roztomilé manýry: milionář je v této zemi něco opovrženíhodného a neplnoprávného. Zároveň je milionář v této zemi kdekdo: například autor těchto řádků. Patří mu ideální šestina rodinného domku v Praze odhadnutého při dědickém řízení asi na šest milionů Kč. Ideální šestinu si mohu strčit za kloubouk, bydlí tam příbuzní (majitelé zbývajících pěti šestin) a moje dcera s manželem a dětmi, ideální šestina mi není k ničemu. Ale podle dr. Ratha nesmím stávkovat. Taky stávkovat nebudu: za co a jak by měli stávkovat důchodci?
Exposlanec Doležal se prý vzdá funkce v ČKA. Tvrdí to vedoucí představitelé ODS, funkce je podle nich politická. Kdyby to byl pan Doležal udělal zároveň s rezignací na mandát, měla by dnes ODS pokoj.
Zviditelňovací akce Národní strany v Letech asi nepřinesla výsledky, které její organizátoři očekávali. Taktéž vysvětlovací akce pana Marcuse Papeho, jehož Právo označuje za romského aktivistu, kdežto představitelé Národní strany po národoveckém zvyku za „neonacistu“ (pan Pape je ve skutečnosti Němec), se minula cílem, dialog se nerozvinul, nacionalisté se nenechali přesvědčit a pan Pape musel místo nich přesvědčovat policii. Předsedkyně Národní strany se následovně zviditelnila aspoň v televizi, kde projevila starost o problémy „cikánského etnika“ a ronila krokodýlí slzy nad vepřínem (velmi dobře cítí, že tady je místo, za něž může populista problém uchopit). Vepřín je bohužel ztracen, teď už není možné ho nezbořit: bude obětován na oltář česko-romského smíření a obstará Národní straně preference. Václav Moravec se za její pozvání stal terčem kritiky, zejména publicistů z Práva. Co má ale dělat: zvát Edelmannovou nebo jak se jmenuje do televize je chyba, strkat před ní hlavu do písku a tvářit se, že neexistuje od samého počátku podobně jako mnichovská dohoda, je taky chyba.
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.