Lidové noviny se staví k otázce zrušení pořadu „Bez obalu“ nadále alibisticky. Dnes uveřejnily článek Jana Čulíka o tom, že kdyby pořad byl včas „kultivován“, nemusel být zrušen. Na psaní tohoto typu jsem zvyklý od doby, když komunisté v šedesátých letech rušili Tvář, časopis, ve kterém jsem pracoval. Taky ji chtěli napřed „kultivovat“, a když to redakce nepřipustila, sáhli k zákazu. Ve skutečnosti je situace zcela jednoduchá, i když se pan Čulík snaží ji dělat složitější: nejde vůbec o to, zda ten pořad byl dobrý nebo špatný, pravicový nebo levicový, ale o to, že je nepřípustné, aby se tímhle způsobem výkonná moc pletla do médií a média jí zbaběle ustupovala: nejen Česká televize, ale i Lidové noviny, které si po pilátovsku myjí ruce.
Zásluhou Miroslava Kalouska se opět dostává do hry přímá volba prezidenta. Vypadá to, že žádná strana si netroufne těsně před volbami proti přímé volbě prezidenta vystoupit, a to z populistických důvodů (veřejnost ji pochopitelně podporuje), prospěla by však nejspíš Klausovi a ODS. Nedovedu si například představit, že by v přímé volbě zvítězilo něco takového, jako je Miloš Zeman, a ač proti panu Pánkovi (Šimonu) a paní Kolínské vůbec nic nemám, ani oni.
Ředitelka VZP Musílková neodešla k prvnímu lednu z funkce, jak před časem naznačila, a chce se zjevně nechat odvolat. Je to v této situaci svým způsobem pochopitelné, pokusům dr. Ratha o zestátnění zdravotnictví a zároveň o jeho privatizaci pro sebe sama (pan ministr zjevně získává zdravotnictví do jakési národní správy toho typu, jaká byla zavedena v roce 1945) je třeba čelit, i když je to velmi těžké a v tuto chvíli málo nadějné. Poměry v oboru jsou „specifické“, což se nyní ukazuje na lékárnách: lékárny jsou sice soukromé, ale ministerstvo financí jim určuje, jaký mohou mít zisk. Snad je jakási kontrola tohoto druhu nutná, ale zároveň je taky velmi snadno zneužitelná.
Vedoucí západočeského pracoviště inspekce ministra vnitra Miroslav Šoulej požádal o uvolnění z funkce a odchází od policie. Učinil tak poté, co ho premiér kritizoval za to,že rozhodl ve prospěch čtyř policistů, kteří podle videozáznamu údajně surově zakročili proti jednomu technaři na letošní megaparty Czech Tek. Videozáznam vzbudil velké rozhořčení (politicky a ideologicky přikrmené). Paroubek nejprve policii nabudil, teď ji trestá. Trestá ji v podstatě za to, k čemu ji nabudil. Věc měla být nezávisle vyšetřena bez mediálního a vládního nátlaku. Videozáznam není dostatečný důkaz. V této věci se Paroubek bohužel nezachoval příliš důsledně.
Paní Paroubková projevila značnou dávku kuráže a postavila se (v Mladé frontě Dnes) proti feministickému běsnění. Udělala to navíc umírněně a s taktem, který tak často chybí např. jejímu manželovi. Mluvila o „rodině, kde vyrůstají děti a vidí mužský i ženský vzor. Oba vzory jsou důležité pro správný vývoj dětí. Když budeme mluvit o tradiční rodině a pomineme chůvy a vezmeme v úvahu větší zaneprázdněnost otce, je to hlavně maminka, která se více věnuje dětem. Svým příkladem, láskou, trpělivostí, oddaností, spravedlivostí a úctou k ostatním je vychovává v charakterní, chápavé lidi.“ A dodala: „Nejsem proti tomu, aby ženy dostaly šanci ovlivnit stav světa. Já vidím ženu a manželku jako rovnocenného partnera muži. Jako ženu, která má své zájmy a záliby a blízké známé. Má svou práci, má ráda své děti a baví ji starat se o své blízké, protože ji těší dělat radost druhým.“ Tím se jí podařilo uvést militantní feministku Sommerovou, která jí kladla otázky, do stavu hladových duchů. Ta prohlásila mj.: „Ve světě, který ovládají muži, existuje ženská obřízka…“ Kdykoli se setkám s názory paní Sommerové, cítím jakési pochopení, proč ve středověku (také ovládaném muži) upalovali čarodějnice. Ne že bych s tím souhlasil, prosím: jen si to tak trochu dokážu vysvětlit.
Pavel Verner kritizuje v Právu ředitelku Musílkovou za to, že se nakonec rozhodla nechat se z funkce vyhodit. Přičítá jí k tíži, že přežila šest ministrů zdravotnictví. „Pověsti vrcholného manažera neprospívá, stal-li se ve funkci štamgastem, který z ní musí být jako z lokálu vyveden.“ Problém přitom není v tom, že Musílková setrvala tak dlouho, ale v tom, že se u nás ministři zdravotnictví střídají jako v holubníku (zatím každý za pár měsíců zkrachoval) a že je pro ministra tak jednoduché dosáhnout vyhození ředitelky instituce, která by měla být aspoň trochu nezávislá na denních politických tlacích, nemá-li být např. soukromé podnikání ve zdravotnictví čirá potěmkiniáda.
Podle průzkumu veřejného mínění vyhrál ve střetnutí Paroubek – Topolánek na ČT předseda ČSSD v poměru 54 ku 36. Analýzu pořídila jakási americká agentura, její americkost jí má dodat na nestrannosti a důvěryhodnosti. Problém je, že ji pořídila na objednávku ČSSD (a to již minimálně po druhé). Analýzy tohoto typu jsou cenné asi tak, jako analýza společnosti Inno Vatio pro ČT ve věci pořadu Bez obalu.
Rusko a Ukrajina dosáhly kompromisu ve věci dodávek zemního plynu. Pavel Máša v Lidových novinách ovšem tvrdí, že cena, kterou Ukrajina zaplatí za to, že zdražení není zdaleka tak brutální, jak Rusové ohlásili, je ruská kontrola nad distribucí plynu přímo na Ukrajině. To by byla cena poměrně vysoká. Ukrajinský publicista (žijící v ČR) Šatylov k českému postoji v té věci poznamenal: „Ve dnech vrcholící moskevskokyjevské „plynové války“ se k ní vyjadřovali mnozí zahraniční státníci, ale o tom, jak se k ní stavějí čeští politici, jsme se nedozvěděli nic. Závěr je zřejmý: nechalo je to zcela v klidu. Není proč se znepokojovat, tlak přece klesl v potrubí někde jinde. A i kdyby k tomu došlo u nás, je lepší mlčet, neboť na jaře čekáme návštěvu pana Putina.“ Jeho článek mi jinak připadá dost divoký a vůči české diplomacii nespravedlivý, v téhle věci má ovšem pravdu.
Jan Eichler v Právu, jak je jeho zvykem, ovšem dává Šatylovovi nechtě za pravdu tím, že Rusko nepřímo obhajuje: stejně se chovali v minulosti i západní imperialisté. I kdyby to byla pravda, nezmenšuje to nehoráznost ruského chování ani o milimetr, a navíc, tohle ruské imperiální chování má staleté tradice, na něž jsou všichni „západní imperialisté“ světa krátcí. Měli jsme možnost se o tom pětačtyřicet let denně přesvědčovat na vlastní kůži.
Podobným rádobybořením mýtů je zpráva, která prošla největšími českými deníky: prezidenta Kennedyho nechal zavraždit Fidel Castro, a vlastně k tomu měl legitimní důvod, protože Kennedy se ho prý předtím pokusil zavraždit šestkrát. Zpráva pochází od jakéhosi německého novináře či režiséra Huismana a zapadá do celkového trendu kálení na vlastní tradice (viz též informace o Churchillovi, o nichž jsme psali v pondělí). Západ by ovšem měl kriticky přehlédnout svou minulost, zejména problémy spojenectví se Stalinem a některé momenty závěru druhé světové války. Do toho se ovšem nikomu nechce (každý hnedka hystericky řve o „přepisování výsledků“) a bořitelé mýtů se specializují na „polidšťování mocných“. Nemohu si pomoci, ale cítím za tím primitivní alibismus: nedělejte si iluze, milí čtenáři, byla to stejná čuňata, jako jsme my, a proto se můžeme bez zbytečných okolků dál oddávat svému čuňáctví. Není to pravda. Byli lepší než my, a hlavně lepší než ti, kteří na ně dnes házejí bláto: jejich velikost je příklad, který nás zavazuje, abychom se snažili, jak se pateticky, ale správně říká, „dostát jejich odkazu“. A měli jistě své chyby: i velcí lidé mají chyby. Např. Churchill nemusel souhlasit s plošným ničením německých měst v závěru druhé světové války: To nic nemění na tom, že to byl jeden z největších politiků, kterého kdy tato země nosila.
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.