Neviditelný pes

UDÁLOSTI: Sterilita „nepolitické politiky“

26.8.2016

Babišovi harcovníci z Lidových novin a Mladé fronty Dnes mají na co navazovat

Výrazné novum posledních týdnů je nebývale zuřivé angažmá Babišových listů v nadcházejících volebních kampaních politické sekce oligarchova impéria, hnutí ANO. Politické angažmá novinářů (provázené intenzivním únikem informací z policejního vyšetřování) není u nás nic neobvyklého a je třeba se mu věnovat. Je zároveň třeba vědět, že má v krátkých dějinách ČR svou tradici a své průkopníky, ne něž bychom zrovna teď neměli zapomínat.

V souvislosti s politickým vývojem posledních let a s „Velkou Protikorupční Revolucí“ se nelze vyhnout problému, který mne jako někdejšího účastníka disentu poněkud konsternuje: tím je zvláštní příchylnost disidentů havlovského okruhu k Andreji Babišovi a jeho týmu a spolupráce s ním. Spolupráce faktická, i když většinou s lehkým studem a s komickou neobratností zastíraná, a samozřejmě nikoli spolupráce všech z nich: a jde navíc často také o lidi, kteří „zdisidentštěli“, až když už bylo po všem, ale o to horlivěji. V silné míře se to projevilo a projevuje právě v boji o „reorganizaci policie“. (Dokonce jsem se sám sebe ptal, zda by Václav Havel, kterého jsem kdysi znal dost dobře, byl dnes schopný jednat podobně. Vím, že ta otázka je irelevantní a že to, co si myslím, nemůžu nijak dokázat; navíc taky vím, že za svého života byl Havel schopný projevovat náznak sympatií i k Jiřímu Paroubkovi. Přesto bych však řekl, že ne. Prostě proto, že nikdo z mé generace, s našimi životními zkušenostmi a s názorovou orientací by se až tak nespustil.)

Rád bych se pokusil o jakési historické vysvětlení kořenů této zvláštnosti.

Především je třeba zmínit nedůvěru, jakou projevoval Havel sám a jeho okolí k „tradiční“, „buržoazní“ politice už v době vystoupení Charty77. Ta nedůvěra se dala pochopit z okolností: Takřka okamžitě se ukázalo, že jakákoli politická organizovanost je v té situaci úplně vyloučená: v podstatě jako náhražka vznikla koncepce malých uskupení ad hoc ke konkrétním cílům, jimž stojí v čele osobnosti nadané přirozenou autoritou. Něco podobného mohlo v té době jakž takž fungovat. Odtud pak vyrostla (např. v Moci bezmocných) výstřední představa, že něco podobného by se mohlo stát základem budoucí, nové politiky. I proto byl disent na obrovitou politickou změnu z listopadu 1989 zcela nepřipraven. Především po Listopadu nezvládl obrovský nával lidí, kteří byli najednou ochotni se politicky organizovat. Byli to často lidé, kteří měli více či méně jiné představy než disidentské prostředí, a bylo třeba s nimi komunikovat. A nechyběli mezi nimi i různí ambiciózní syčáci, kterým doposud strach bránil, aby se ve svém syčáctví plně rozvinuli. Havlovský disent se sám předem a dobrovolně zřekl možnosti hrát v demokratickém politickém prostředí významnější roli a v rámci toho mimo jiné i čelit lidem, jejichž účast v politice byla nežádoucí. Nikdy se nedokázal politicky organizovat a trvaleji se prosadit.

Tento neúspěch v nich jen posílil představu, že politik je bytost sama o sobě podezřelá, schopná natropit spoustu škody, že musí být pod soustavnou kontrolou jednak iniciativ „občanské společnosti“, jejichž síla a legitimita spočívá spíš v idejích a duchovní autoritě než v členstvu, a jednak - protože se někteří lidé z disentu po převratu uplatnili ve významných pozicích na ministerstvu vnitra (federálním a pak českém), v policejních orgánech a jiní zase ve významných polistopadových médiích - vznikla jakási neformální spolupráce (některých) policistů s (některými) novináři, jakýsi most (či spíše tunel?), kudy proudily do médií brizantní informace politicky kompromitujícího charakteru (od případu Bartončík přes případ Srba, Kubiceho zprávu vlastně až po události vedoucí k pádu Nečasovy vlády). Jakési Virtuální ministerstvo Pravdy a Lásky. Byla to zvláštní, „náhražková“, ale dosti působivá forma politiky, která volby, politické strany, parlament staví výhledově na druhou kolej a má je vlastně učinit zbytečnými (hezký příklad z nedávné doby je např. nestoudná akce iniciativy Rekonstrukce státu, která před volbami do PS v roce 2013 obcházela kandidáty na poslance a žádala je, aby se uvázali k podpoře jejích „protikorupčních“ návrhů. Reakce těch, co byli takto vydíráni - ovšemže v nejlepším slova smyslu - byly zveřejňovány). Podobné akce sice ochromují nežádoucí aktivity nehodných politiků (tak asi byly míněny, aspoň v těch lepších případech), ale jen za cenou toho, že ochromují všechny aktivity všech politiků, vyřazují politické demokratické mechanismy a činí politiku jako takovou neúčinnou a zbytečnou, aniž by ji nahradily něčím jiným a smysluplným. Tím ovšem chtě nechtě otvírají cestu politice hnusné a darebácké, což se stalo právě v posledních letech. A navíc lidé, kteří se na něčem takovém podílejí, proti této politice nemají dost obranných látek a jsou ochotni se na ní s jistou rezervou podílet či ji aspoň z povzdálí podporovat.

A abych nebyl úplně neadresný - myslím si, že mnozí lidé, činní v minulosti tomto prostředí, mají dnes co zkoumat své svědomí: např. někdejší čelní pracovníci polistopadového ministerstva vnitra (nejprve náměstek ministra a posléze politický komentátor Martin Fendrych, ředitel ÚOOZ a posléze ministr vnitra Jan Kubice), dále dlouholetý čelný komentátor Respektu Jaroslav Spurný, novináři Sabina Slonková a Jiří Kubík. Chci říci jen to, že jejich činnost považuji z politického hlediska za zhoubnou, a v této souvislosti znovu opakuji jen to, co jsem napsal před deseti lety na okraj tzv. Kubiceho zprávy: „Nemohu uvěřit, že politického cíle, jakkoli žádoucího, se dá dosáhnout prostředky, nad jejichž korektností se vznáší otazník.“

Ani policie, ani žurnalistika, ani obojí dohromady a ruku v ruce nemohou suplovat demokratickou politiku. Mohou však v horším případě otevřít cestu politice nedemokratické, horší té, o jejichž destrukci s jistým úspěchem usilovali. To, co jim nakonec zbude, je bezmocná zuřivost podobná té, která je cítit např. z posledních článků Martina Fendrycha k policejní reformě na serveru Aktuálně.cz.

Evropská společnost se zrodila kdysi dávno, v raném středověku. Středověkem dnes u nás i ve světě tolik intelektuálů neprávem pohrdá. Prvním a zásadním krokem k vytvoření dnešní, moderní společnosti bylo oddělení světské a duchovní moci. Duchovní autorita se stala něčím, k čemu bylo možné se od světské autority odvolat. Později, od reformace, se duchovní moc vzdala materiálních a mocenských nároků, aniž by ztratila na své naléhavosti, a dotvořily se předpoklady ke vzniku sekulárního státu. Sekulární stát nevznikl navzdory evropské křesťanské společnosti, nýbrž vyrostl z ní a je jejím největším výdobytkem. Dnešní nároky „občanské společnosti“ a kritika politiky jako takové jsou fakticky odmítnutím sekulárního státu a ve svých nejzazších důsledcích vlastně vedou mimo Evropu a Západ, kamsi do světa mulláhů a ajatolláhů. Navíc je tato „nepolitická politika“ úplně sterilní: jejím největším politickým triumfem v ČR byl zatím pád Nečasovy vlády v roce 2013, po němž následovalo rozpuštění parlamentu, předčasné volby – a nebývalý mocenský nástup Andreje Babiše: protože neúspěch nedokonalé politiky bez toho, abychom měli jasnou představu o tom, čím ji nahradit, nevede ke království Božímu na zemi, ale jen k ještě horší politice. Politické vákuum se samovolně zaplní, a to zpravidla nejhorším myslitelným způsobem. Což se u nás stalo.

24. srpna 2016; psáno pro Svobodné fórum

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.



zpět na článek