Neviditelný pes

UDÁLOSTI: Pithartův syndrom

22.7.2015

Nevím, zda už náhodou netrpím tzv. Pithartovým syndromem (tj. neslyším trávu růst). A to v situaci, kdy pan Pithart bývával hluchý jako tetřev. Jde o dohodu vydání dvou nemovitostí na Hradě zrádné církvi. Dohodu (chtěl jsem původně napsat kapitulaci) podepsal s prezidentem Zemanem kardinál Duka. Zrádná církev dostala dvě devastované nemovitosti, jednu z nich bude moci užívat jen zčásti, ale musí si ji opravit. A za to se zavázala, že už nikdy nebude nic chtít (tedy zatím jen na Hradě). Nedivím se kardinálu Vlkovi, že se mu to nelíbí. Katolická církev tedy nesmí mít katedrálu sv. Víta. Smí ji ovšem používat. Bude patřit všemu lidu, jejž dnes zastupuje jako nejvyšší ústavní činitel husita na Hradě. K čemu mu bude? Nebylo by lepší pro něho i pro mnoho dalších restaurovat a do původního stavu uvést hospodu na Vikárce? Pamatuji se na ni jako dítě, byla moc hezká. Kostely mají patřit těm, co je užívají. Tj. věřícím. Věřících je tu prý 30 % (výrazná menšina), většina z nich však věří na mimozemské kosmonauty či na něco podobného (něcismus). Nebylo by možné vyhlásit všelidovou iniciativu s názvem „Katedrálu katolíkům, Vikárku Zemanovi“? (Na Vikárce by se pak mohlo každodenně od 10.00 do 22.00 mohutně přijímat pod obojí, to by prezidentovi jistě vyhovovalo.) Nenavrhuji to ze sobeckých důvodů, nejsem katolík.

ČT chtěla koupit a poté vysílat u příležitosti výročí 21. srpna (jeden z virtuálních svátků, který světím pod neoficiálním a politicky nekorektním názvem Den odporu českého a slovenského lidu proti ruské okupaci) jakýsi ohavný propagandistický seriál, který natočila na toto téma před časem putinovská Ruská televize. Ruská televize však prodej bez vysvětlení zrušila a „vyřadila jej z katalogu distributora“. Prožil jsem v ruské kolonii přinejmenším 41 let (o povaze benešovské Druhé republiky je možné se přít, byla to skluzavka do Ruska a pohybovali jsme se na ní takovým fofrem, že pro 5-8leté dítě bylo obtížné poznat, zda a kdy jsme ještě v Evropě a kdy už v Rusku), ale něco podobného nepamatuji. Tenkrát se postupovalo naopak. Za mých dětských, mladých a prostředních let Rusové (a jejich zdejší pomocníci) svou propagandu zuřivě exportovali a zakazovali všechno, co přicházelo zvenčí, dnes zakazují to své exportovat. Vypadá to skoro, jako kdyby se dnes oficiózní Rusko za svou propagandu stydělo, ale tomu nějak nevěřím, v oblasti stydění se má odjakživa obrovské resty.

Jan Martinek píše v Právu o masové imigraci: „Otázku masové imigrace do Evropy je skutečně třeba naléhavě řešit, čeští bojovníci proti islámu můžou ale nějaký čas klidně spát: chalífát nám rozhodně bezprostředně nehrozí. Ukazuje se to i v Maďarsku, kde momentálně stavějí proti „islámským hrdlořezům“ bariéry na srbské hranici. Běženci, kteří přes jejich území i tak utíkají, se přitom v Maďarsku nechtějí vůbec zdržovat: většina z nich stejně míří do Německa.“ U nás má každý dojem, že na Maďary, černé nacionalistické ovce v demokratické Evropě Pravdy a Lásky, si může každý vyskakovat. Pravda je, že „tunelem“ z Řecka přes Makedonii a Srbsko do Maďarska (a dále do Rakouska, Česka a odtud do Německa) míří denně stovky lidí. Pro nikoho z nich není cílem nic jiného než Německo. Např. Srbsko ta skutečnost nijak moc netěší, ale nemá dostatečnou motivaci, proč přílivu uprchlíků bránit, vstupní branou do EU a zároveň do Schengenu je stosedmdesátikilometrový úsek srbsko-maďarských hranic, který není obtížné překonat. Posledních pár týdnů, poté, co se rozšířila zpráva o budování zátarasu, utíká tudy denně přes tisíc lidí (tolik, kolik jich prchalo v posledních měsících předtím, než Nikita Chruščov zbudoval berlínskou zeď, z „Dederonie“ do SRN. Maďarsko je malá a poměrně chudá země. To, že ti lidé nemíří k nim, ale dál, je jim prd platné, protože po cestě, a nejpozději v SRN, je lapí a pošlou do země, kde překročili schengenskou hranici, tj. do Maďarska, aby se o ně „dočasně“ postaralo. Uprchlíci jsou jistě chudáci, naprosto zoufalí a vyčerpaní lidé, a (zatím) nijak agresivní (nejsou to ale ti nejbídnější z nejbídnějších, ti zůstali o hladu a v životní nejistotě, protože nemají, čím by zaplatili převaděčským gangům). Převaděči uprchlíky navigují tak, aby překročili maďarskou „zelenou hranici“ (už tam mají dokonce vyšlapané pěšinky v polích), pak už je migranti nezajímají. V Rakousku, ČR a SRN je zajímají jen potud, aby je vrátili - do Maďarska. Vrácení i ti, které zadrží hned sama maďarská policie, končí v táborech pro nelegální migranty. Ty praskají ve švech a musí být rozšiřovány. Obyvatelstvo v maďarském příhraničí má strach: pochopitelně, byl jsem o víkendu v jedné malé vesničce uprostřed Vysočiny a zjistil jsem, že tamní lidé jsou z migrační vlny úplně bez sebe. Jak to teprve musí vypadat tam, kde na skupiny skutečných uprchlíků narážejí denně, na každém kroku! A pan Martinek k tomu vede v Právu hloupé řeči. Takže Maďarsko fakticky je, a ne že není, cílovou zemí.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.



zpět na článek