V naší zemi slavíme třináct státních svátků, pokud Den obnovy a Nový rok počítáme zvlášť, je jich čtrnáct. Pět z nich jsou svátky vysloveně církevní (dva velikonoční, tři vánoční) dva s náboženstvím souvisí (den věrozvěstů a upálení Jana Husa). Následují svátky, dá se říci, nejednoznačné. Podvojní první leden je nejspíš vnímán jako Den kocoviny. Svátek práce sice existuje, obecně ale je slaven jen minoritou. Svátek české státnosti 28. září vznikl v roce 2000 až po delších politických rozepřích. Tehdejší premiér Miloš Zeman ho odmítal jako „symbol servility a kolaborace“, a že právě on v oboru servilitiy později projevil nemalou expertnost. Buď jak buď, svátek svatého Václava se u nás slaví tradičně. Že je k němu přidána státnost, to není vnímáno vůbec nebo je to pokládáno jako jakýsi bonus. Nejednoznačně vnímaný je Den vítězství 8. května. Byli jsme zvyklí slavit 9. květen, od roku 1991 je svátek posunut o den dřív, jak je slaven v Británii, Francii a ovšem i na Slovensku. Nová generace ho už tak jistě vnímá, ta starší má zažitý Moskvou diktovaný termín.
Zbývají tedy dva svátky, 28. říjen a 17. listopad, které mají charakter politický či dokonce se dá říct dějinotvorný. Každý ví co znamenají a každý má prostor k nim zaujmout stanovisko.
28. říjen
V každé druhé stati o 28. říjnu najdete důvtipnou poznámku, že je to oslava vzniku státu již neexistujícího. Poznámka má asi takové opodstatnění, jako když upozorníte na to, že francouzský 14. červenec je oslava pádu vězení, ve kterém už nebyl nikdo zavřený. Je to startovací bod novodobé historie jak pro Čechy a Moravany, tak pro Slováky. Paradoxně… mohl být i pro Němce na území Českého království po staletí usazené, avšak myšlenka kantonálního uspořádání po vzoru Švýcarska se neujala a dopadlo to, jak dopadlo. 28. říjnem 1918 nastala éra plné politické emancipace, národ se stal státním suverénem, po šest let suverenita byla odsunuta do exilu, avšak pokračovala a po roce 1948 byla omezena komunistickou diktaturou a sovětským diktátem, nicméně po převratu se na ni navázalo, mnohdy až moc. Oslava 28. října tedy je plně oprávněná a je velmi dobře, že český premiér Petr Fiala a slovenský Eduard Heger vystoupili ve společném videu. Ať se děje co se děje, to Československo v nás vězí jako v koze. Podle agentury NMS Market Research jeho rozdělení vnímá jako chybu 35 procent Čechů a 54 procent Slováků. Budoucí vzájemné vztahy vidí pozitivně 87 procent Čechů a 91 procent Slováků. V obou případech je patrná na české straně relativní odtažitost. Těžko soudit ze dvou izolovaných zjištění, s ohledem na aktuální atmosféru se do toho asi promítají současné problémy Slovenska, permanentní vládní krize, fašizující tendence vrcholící vražedným útokem v Bratislavě, s fašisty v parlamentě a Ficem za humny. Přes všechny sympatie si pak nejeden Čech říká, chvála bohu, že je tohle za hranicí.
Toto všechno je více méně zřejmé. Méně jednoznačnou odpověď nabízí otázka, zda je 28. říjen svátkem národním nebo demokratickým. Československo jednoznačně vzniklo jako demokratický stát, mělo podporu demokracie americké, demokraty byli jeho první dva prezidenti, i ten tragický Emil Hácha demokratem byl, třebaže na sebe vědomě vzal kříž hanby v naději, že zabrání nejhoršímu. Vlastenecký patos se ale nedá upřít prvorepublikovému Československu, zajisté ani druhému odboji. A co dnes?
Čechy komu
Málo co je tak složité a problematické na současné politické scéně, jako je vztah k vlastenectví. Pojmu – a vlajky jako symbolu – se zmocnily politické síly, které pod ochranou hesel typu „Čechy Čechům“ dělají všechno proto, aby se země vrátila zpátky nejprve do sféry vlivu imperiální mocnosti, z níž se vymanila po listopadovém převratu. Děje se to v době, kdy je doslova za humny válka, kdy je země na seznamu „nepřátelských států“ agresivní mocnosti a odchází prezident, který se po větší část svého úřadování přičiňoval k vlísání se do přízně nepřátelské mocnosti. Když si toto připomeneme, hned si uvědomíme, že 28. říjen není jen příležitost k oslavám a rozjímání, že je to kolbiště pro politický zápas. Stačilo sledovat, co toho dne se dělo a říkalo v Praze na Václavském náměstí, aby bylo jasné, že demokratické síly to nemají zdaleka natrvalo vyhrané.
17. listopad je druhý nesporný politický svátek naší země. Jistě má také národní akcent, ale jednoznačně převažuje demokratická myšlenka. Můžeme spekulovat, jaký bude poměr obou svátků dejme tomu za padesát let. Odhaduji, že říjnový svátek úplně nezanikne, ale že ten doslova hlavní politický svátek České republiky bude 17. listopad. To je ovšem hudba budoucnosti, teď vězíme v přítomnosti, kolem nás běhají „vlastenci“ s prapory… Když to vidím, vzpomenu na československou vlajku poznamenanou krví prolitou v srpnu 1968 ruskou kulkou a mám pocit, že ten „vlastenec“ tu vlajku vlastně ukrad. Nenechme si tu vlajku sebrat a pošpinit zradou.
Už to tu bylo.