Bylo to smutné a pro mě šokující setkání. Do klubu Golem je zvána každé úterý večer nějaká osobnost a naposledy to byl expremiér dr. Petr Nečas.
Při tomto setkání jsem si naplno uvědomil, proč pravice u nás hyne na úbytě a proč se ODS již ocitá pod hranicí své biologické existence. Vůbec se nemluvilo o paní Nagyové, o odposlechnutých telefonátech a nikdo z návštěvníků klubu Golem se na to pochopitelně z taktních důvodů neptal. Mluvilo se o ODS, co bylo a co bude nebo nebude. Petr Nečas hlavně mluvil o svých setkáních se světovými politiky, s Davidem Cameronem, o Evropském parlamentu, kam, jak mu Cameron řekl, posílá jen outsidery své strany, a o jiných pozoruhodnostech ze své politické kariéry.
Bylo to zajímavé, ale bylo to spíše povídání do jeho budoucích politických pamětí. Když už jsem to nemohl vydržet, položil jsem mu pro mně důležitou otázku: "Pane expremiére, jak bylo možné, jak se mohlo stát, že v ODS měli takový vliv kmotři, jak mohli lidé jako Janoušek, Rittig, Dalík a další tak využívat a zneužívat svých kontaktů do ODS a na její politiky? Jak mohla ODS dovolit, aby o Praze rozhodoval Janoušek z titulu svého kamarádství s primátorem MUDr. Bémem, předním členem ODS? Nezbývalo mi než stále opakovat větu, tak důvěrně známou všem, kteří prošli vojnou za komunistů: "Jak je to možné", kterou tak proslavil majorek Borovička zvaný "Malinkatý ďábel" ve filmu Tankový prapor.
Naléhavost mé otázky pana expremiéra zaskočila. Začal mluvit o tom, že i v jiných stranách… "Ale mě nezajímá ČSSD, to není a nebude moje strana, pane doktore." Moje strana byla pravicová ODS, i když jsem ji volil až v roce 2008, kdy hrozilo nebezpečí, že Jiří Paroubek vystoupí na politický Olymp. Do té doby jsem ji kvůli Klausovi volit nemohl. Napadly mě i známé verše z Halasovy sbírky "Torzo naděje": Zvoní zvoní zrady zvon, zrady zvon / Čí ruce ho rozhoupaly / Francie sladká hrdý Albion / a my jsme je milovali /. Jen poslední verš jsem si jsem si vypůjčil a pozměnil: "a my jim tak věřili." Jak, že se jmenovala jeho vláda? "Koalice rozpočtové odpovědnosti, vláda práva a boje proti korupci?" Jak je to možné? Pořád ze mě mluvil "Malinkatý ďábel": "Jak je to možné pane expremiére?
Odpovědi Petra Nečase mě přesvědčily, že obava z jeho vzdání se nabídnuté funkce ministra v roce 1997 byla varující. Jak to tehdy řekl, když tuto funkci nejprve přijal a druhý den odmítl? Na této funkci se buď udělám, nebo oddělám? Druhý den ovšem bylo jinak, takže poznámka jednoho jeho oponenta, že s předponou "po-", bude jeho výrok výstižnější, byla tragicky pravdivá. Na otázku "jak to bylo možné", pan expremiér nakonec neodpověděl, pokud za odpověď nebudeme považovat jeho květnaté vyjádření, jak to měl těžké.
Je už historickým osudem české politiky, že nemá politiky churchillovského ražení. Vzpomeňme Benešovo "nepovedu národ na jatka", výroky komunistických reformátorů z roku 1968 "o nedozírných následcích", Klausovy opatrnické a odmítavé výroky o všech krizích, které hrozily nebezpečím nebo nutným militantním řešením. Ale můžeme jít daleko před – v novoročním projevu r. 2011 Václav Klaus na adresu lékařů chtějících odejít do ciziny za lepšími výdělky, ocitoval verš Viktora Dyka: "Opustíš li mně, nezahynu, opustíš-li mně, zahyneš." Tyto verše, které jako jediné verše antikomunisty otloukali komunisté 40 let o hlavy exulantů, nebyly totiž Dykem určeny exulantům. Zatčený Viktor Dyk je adresoval v básni "Země mluví" z "Věže smrti" českým poslancům říšského sněmu ve snaze je odradit od jejich oportunní politiky podporující monarchistické uspořádání českých zemí. Byla to výzva, aby poslanci hájili české zájmy a ne zájmy směřující proti českému národu. Bylo zarážející, že tuto maturitní otázku Václav Klaus neznal a ve zneužití uvedeného verše následoval komunistickou propagandu. Škoda, že si nepřečetl i tyto další verše z uvedené básně:
Neoslyš slova varující:
Neprodej úděl za čočovici.
Třeba mne opustíš,
nezahynu.
Ale víš,
kolik sem přijde stínů?
Kolikrát pěst bude potomek zatínat
a syn tvůj kolikrát bude tě proklínat?
Je to krásná báseň a, jak se zdá, pro české politiky varující. Ozvěna těchto veršů doléhá dodnes, kdy se zase mluví o opatrnosti a nových nedozírných následcích v případě aktivnější obrany proti staronovému nebezpečí z východu. Každá další kapitulace posunuje tyto následky do dalšího "nedozírna", které končí v nekonečnu. Ve světle těchto veršů byly další odpovědi Petra Nečase nezajímavé. Pochválil opoziční smlouvu mezi ODS a ČSSD jako tehdy nejlepší politické řešení, bez ohledu na to, jaký morální propad přinesla, a jeho odpovědi vyvrcholily, že když prohlásil, že dnes, při pohledu na referování médií o jeho vlastní trestní věci, je ochoten věřit, že Rath s tou krabicí s vínem může mít pravdu. Někdo mu tam ty lahve vína při odchodu z vilky Kateřiny Pancové a Petra Kotta vyměnil za miliony. Proč ne? Zapomněl, že po vzetí Ratha do vazby prohlásil, že doufá, že jeho případ bude jen selháním jedince a nepošpiní celou českou politiku. Václava Klause, jak se dalo z jeho odpovědí usoudit, považuje dále za Boha české politiky.
I politicky nezkušenému pozorovateli bylo jasné, že jeho víra v posledního předsedu ODS profesora Fialu je další falešnou adorací. Otázky byly jednoduché, nestály za tu jeho propocenou košili a sako, kterých jsem si všiml při jeho odchodu. Bůh ochraňuj ODS a českou pravici zvláště.