Hlavní agenda Evropské unie, s níž Česko souhlasilo, se jmenuje „Green Deal“. Kolem klimatické agendy se odehrává veškeré strategické politické dění. Poslední pokus, jak zbrzdit změny klimatu, které negativně ovlivňují existenci lidského rodu na planetě Zemi, se politicky prosazuje ve většině evropských zemí. Proč tedy v Česku nemá tento trend své politické přátele?
Zelení jsou po minulých volbách jako partner konzervativních vládnoucích lidovců v rakouské vládě, Německo se chystá na volby v září letošního roku – favority jsou Zelení, kteří už pár týdnů vedou průzkumy veřejného mínění.
To v Česku jsou Zelení někde mezi předem poraženými stranami, které mají dvě, jindy tři procenta. Na vstup do parlamentu, pro který je třeba nejméně pěti procent hlasů, to ale nevypadá ani náhodou.
Říká se přitom, že rakouská a německá společnost jsou té české i z historických důvodů vůbec nejblíž. Že se Němcům a Rakušanům v mnohém podobáme, protože všechny tři populace se více méně v minulosti prolínaly. Kde se tedy bere tak podstatný rozdíl ve vnímání ekologické problematiky?
Ekologická revolta
Je to vlastně zvláštní paradox. Listopadu 1989 předcházely podzimní demonstrace proti znečištění životního prostředí na severu Čech. Lidé už měli dost všech těch páchnoucích mlh a popílku, a tak si řekli o svá práva na čistý vzduch. Byl to jeden z nenápadných hnacích motorů revoluce.
Ještě na začátku 90. let to byl skutečný politický motiv. Se vším tím odsířením a úpravou ekologických limitů, včetně těch těžebních, které lidé potřebovali k tomu, aby cítili, že se něco změnilo. Že svoboda k něčemu skutečně je. Svoboda byla – nadechnout se čerstvého vzduchu!
Česká populace byla tehdy v myslích zelenější, než jsou všechna politická společenství kolem nás dnes. Jenže pak se něco zásadně změnilo. Zelení přestali být zajímavou politickou silou, protože podstatnějším motorem proměny společnosti byla ekonomická reforma.
Je fajn dýchat čistý vzduch, ale když při tom nemáte co do pusy…
Tento porevoluční antizelený étos, kdy má ekonomika vždy přednost před externalitami, které vytváří, se většinové české společnosti drží prakticky dodnes. Jediným výpadkem se zdá být volební obdobní od roku 2006, kdy se do parlamentu a do vlády poprvé a naposled Zelení dostali.
Při bližším pohledu je ale zřejmé, že toto zelené vítězství do zmiňovaného porevolučního schématu přesně zapadá. Zelení tehdy mluvili více o ekonomice, která má být zelená, než o ekologických a klimatických tématech jako hlavní barvě, jež musí překreslit celou mapu porevolučního světa české společnosti.
Jenom díky tomu se Zeleným podařilo vstoupit do Sněmovny a podílet se na moci, protože voliči tak neměli podezření, že se něco zásadního mění. Že zelená mění celé paradigma.
Umírněná zelená
Strach z proměny paradigmatu provází zelené od počátku hnutí i v Německu. Od roku 1980 to byla hlavní námitka proti jejich působení. Sedm let, které Zelení strávili spolu se sociální demokracií ve vládě v letech 1998 až 2005 ale ukázalo, že obavy ze zlomu jsou liché. Zelení, předsudečně radikální, nakonec zapadli do tradičního systému německé politiky tak, že nebyli schopni cokoliv prudce měnit.
Dnešní situace se zdá být odlišná: Zelení mají v Německu šanci na vítězství a na vedení celé vlády. Jenže jsou to už Zelení umírnění, kteří právě proto, že ubrali ze své ideologické radikality, oslovují dnes i střední třídu, která chce mít své jistoty.
Šéfka strany a kandidátka na budoucí kancléřku Annalena Baerbocková (na foto) se teď dostala do nepříjemné situace: radikální křídlo Zelených chce, aby v předvolební kampani přitvrdila a byla „víc zelená“, politická racionalita naopak velí zůstat uprostřed, kde se sbíhají, a tudíž i množí volební hlasy.
Baerbocková je spíš onou umírněnou zelenou, která by chtěla pěkný život v zeleném městě. Její oponenti by rádi předělali celou společnost tak, aby radikálně omezila konzum a vysávání přírodních zdrojů všeho druhu.
Není eko jako eko
Nechceme-li se vracet do minulosti, v Česku tento vnitrostranický spor paralelu nemá. Ale když se o ni aktuálně pokusíme, vidíme odsuzované Zelené, kteří se v českém politickém prizmatu rýsují jako „zelení komunisté“, a proti nim většinu politických stran, kteří si od Zelených odlouply kus té pěkné přírodní barvy. Stále ale chápou, že zase tak velké změny není třeba dělat.
To je také důvod, proč Zelení jako strana nikomu moc nechybí. Protože většina voličů má pocit, že to hlavní ekologické mají v programu tak nějak všechny strany. Zelení jsou přece všichni Češi, když jde o to nemít něco škodlivého na vlastní zahradě – „Not In My Back Yard“ (NIMBY), jak říkají Američané, přičemž o škodlivosti nepořádku na zahradě rozhoduje sám majitel.
Jakmile se citlivost NIMBY přesune principiálně na celé politické společenství, protože nakonec celý svět je tak nějak náš dvorek, je všechno jinak. A ekologie jde stranou, protože ekonomika má pré.
Zelená se odkládá
Zelené momentálně nejvíc ve velké české parlamentní politice stínují Piráti, kteří také mají se STAN nově nejzelenější program. I oni ale patří spíš k oné liberální městské politice, k „lifestylové levici“, jak to nazývá vlivná německá sociální demokratka Sahra Wagenknechtová ve své hodně diskutované knize Die Selbstgerechten.
Tedy k lidem, kteří jsou podle autorky nafoukanou „mírou všech věcí“, včetně sebe. Lidem, kteří si nevidí na špičku nosu. Kteří umějí správně z jakési avantgardní nadřazenosti samolibě posoudit úplně všechno a všechny, ale jde jim vždycky a především spíš o pohodlný a pěkný život ve městě než o zásadní ideologickou změnu v hlavách lidí.
Piráti jsou zelení ve smyslu NIMBY, dalo by se zkráceně říct. A to je také přesně to, co Čechům, ale možná se ukáže, že nakonec i Rakušanům a Němcům, vyhovuje: zelená změna v mezích konzumních zákonů, které udržují blahobyt na příjemné hladině plné ledničky a hezké dovolené.
Zelená revoluce se odkládá. V Česku určitě. A uvidíme, jak od zářijových voleb u sousedů na západě.
Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce