Co však zůstává veřejnosti utajeno, jsou návazné pohyby peněz na bankovních kontech soukromých subjektů, které pomáhaly předsednictví zajišťovat. Investovali jejich vlastníci slušnou provizi do svých firem, nebo část z nich odloupli pro někoho jiného? Dosavadní pověst Alexandra Vondry se přimlouvá za vysvětlení, že sám na předsednictví nezbohatl. Jeho podřízené známe méně.
Namalujme si ale scénář z nejčernějších, který může spojovat různé finanční skandály různých ministerstev. V něm se zaplatí soukromníkům za veřejné zakázky víc, než je zdrávo. Jenže kdo to dokáže? Vždy se dá říct, že vyšší cena souvisela s vyšší kvalitou. Kromě toho jsou tu subdodavatelé, bez nichž se žádné naaranžované klubko vazeb neobejde. V další fázi se mohou peníze dostat tam, kde jich je pořád málo – do politických stran či agentur chystajících jim volební kampaně. Pro tuto katastrofickou variantu bohužel hovoří existence záhadných partajních vyslanců se zájmem o finanční toky na klíčových pozicích ve státní správě. Když se něco provalí, nikdo se k nim nehlásí, jsou označeni za blázny nebo solitéry, byť by třeba obývali víkendové horské apartmány v sousedství apartmánů ministrů. Na ty šikovnější ale nevyplave nikdy nic. Vždyť policie je chybující a bankovní účty těžko průhledné. O partajních kontech ani nemluvě.
U každé aféry tak jsme nuceni spoléhat se na indiskrece z policejních a bankovních kruhů či na svědectví epizodních aktérů. Díky nim máme naději, že kauzy občanských demokratů Drobila a Vondry neusnou. Jen by bylo nespravedlivé zapomínat, že pod jejich kotle přikládají Věci veřejné s podivnými rodinnými podniky hned dvou ministrů a TOP 09, jejíž první místopředseda si na prsou hřeje šíbry Martina Bartáka a Radka Šnábla.
Psáno pro ČRo1