Je potřeba vést intenzivní debatu, což znamená určité zvýšení rizika
Žijeme v děsivých časech. Když se zdálo, že covidová pandemie v zásadě zmizí, udeřil Vladimir Putin na Ukrajinu. Rozpoutal zkázu, které stále přibývá a jejíž důsledky jsou nedozírné.
Z Ukrajiny se valí vlna uprchlíků, převážně žen a dětí, největší od druhé světové války. Polsko i Česká republika hlásí přeplněnost vlastních kapacit. A navzdory neutuchajícím projevům solidarity se začínají hlasitěji ozývat i reptavé hlasy. Část české populace se prý dokonce diví, že někteří Ukrajinci přijíždějí autem, mají chytrý mobil nebo že se ukrajinské ženy i v tak těžké situaci líčí. A uprchlíkům závidí celkem nuzný pětitisícový příspěvek i jiné prvky pomoci. Válka vyhání nahoru ceny benzinu i energií. Bohužel, reptalů proto bude asi přibývat.
Vláda, samosprávy i různé organizace se pochopitelně snaží řešit akutní problémy, zajistit uprchlíkům střechu nad hlavou, stravu, lékařskou péči, popřípadě i zaměstnání. Ovšem bez širší mezinárodní pomoci, především na úrovni Evropské unie, se to neobejde. A nastal též nejvyšší čas na otázku, co lze očekávat v dlouhodobějším horizontu. Přičemž odpovědi zatím radostné určitě nejsou.
Tři scénáře
V zásadě se rýsují zhruba tři scénáře. Dle prvního se Rusku podaří dobýt a obsadit podstatné části Ukrajiny, ne-li celou zemi. Boje tím ale neskončí, poněvadž Ukrajinci přejdou k partyzánské válce. Proud uprchlíků se sice asi oslabí, ale neustane. A hodně z těch současných se nebude moci vrátit domů nebo to nebude chtít a situace v jejich těžce zkoušené vlasti jim k tomu poskytne i právně obhajitelný důvod. Rusko zůstane mimořádně nebezpečným (skoro)sousedem, výdaje na obranu logicky porostou, energetická krize se prohloubí.
Dle druhého scénáře se válka bez jasného výsledku povleče dlouhé měsíce, ba roky. S velmi podobnými důsledky jako v první zmíněné variantě. Třetí scénář je relativně optimistický: ruský postup se zastaví, Putina možná svrhnou, dojedná se nějaké příměří, ruská armáda se třeba z Ukrajiny stáhne, oslabí se sankce. Návrat uprchlíků však neproběhne snadno, zejména u těch, jejichž domovy ruští „osvoboditelé“ obrátili v trosky. A obnova zničené země si vyžádá astronomické částky, které z Ruska nejspíše nikdo nevymámí. Naplnění případného rekonstrukčního fondu tedy zůstane na bedrech Západu včetně České republiky.
Tak jako tak, nejen Ukrajinu, ale celou Evropu postihla katastrofa, s jejímiž následky se bude dlouho potýkat. Západním politikům včetně českých to však zatím moc nedochází, respektive asi ano, leč zatím převážně jen opatrně našlapují či se pozvolna probírají z šoku.
I proto by asi mnozí západní státníci vlastně přivítali, kdyby Volodymyr Zelenskyj v podstatě kapituloval, nějak se dohodl s Putinem, nechal mu Krym a Donbas, popřípadě i jiné části území, zřekl se ambicí na členství v západních strukturách. Válka by tak v jejich optice skončila, podstatná část uprchlíků by se navrátila, nemravné provizorium by se nějak překrylo plotem narychlo sbitým z latěk diplomatických frází a svět by se vrátil do starých kolejí.
Veřejně pronášená a svým způsobem „omluvná“ vysvětlení ukrajinského prezidenta, že ukrajinská armáda musí pokračovat v boji, poněvadž nepřítel povolává posily, jsou určena hlavně „pacifistům“ z řad západních politických elit.
Aktivnější přístup
Ovšem třetí uvedený scénář, tedy porážka Vladimira Putina, se stále jeví jako nejvýhodnější právě i z perspektivy dlouhodobých ekonomických a humanitárních dopadů. Leč k jeho dosažení je nutné opustit současný převážně defenzivní přístup a začít jednat ve prospěch Ukrajiny aktivněji, a to i ve vojenské oblasti. I za cenu určitého zvýšení bezpečnostního rizika pro členské státy NATO. Pasivita totiž přinejlepším povede ke scénářům jedna nebo dva.
Co ale znamená „určité zvýšení rizika“? Právě o tom je třeba v následujících dnech vést intenzivní debatu a zejména východní křídlo Severoatlantické aliance by vzhledem ke svým historickým zkušenostem mělo být jejím praporečníkem. Lze snad zastavit šílence bez rizika? A u Kyjeva se za Prahu či Varšavu bojuje přece jen více než za Berlín, Paříž nebo Washington.
Česká vláda však poslední dobou budí dojem, že se schovala v bunkru, snad s výjimkou ministra vnitra Víta Rakušana, jenž však má řešení problémů spojených s uprchlickou vlnou v popisu práce. Kromě mezinárodního tlaku na aktivnější pomoc Ukrajině je však zapotřebí více oslovovat českou veřejnost, vysvětlovat jí situaci, motivovat ji k pomoci a snášení obtíží. Premiér Petr Fiala si už nevystačí s uměřenou rozumností, měl by se přece jen trochu inspirovat stylem Volodymyra Zelenského.
Je to těžké, doba je zlá, vyhrát volby a chopit se vlády nyní evidentně znamená vytáhnout si černého Petra. Ale co dělat? Česká republika se chtě nechtě stala širším zápolím fronty. Nezbývá než tuto drsnou skutečnost přijmout a začít se podle ní chovat.
Autor je politolog
LN, 14.3.2022