Postupem času se ukazuje, že na tom kratším konci lana visí přece jen Tlustý. Jeho podpora není taková, aby dokázal rozbít ODS a vytvořit vládu s Paroubkem, Bursíkem a Čunkem. Bez pozitivního výstupu je ovšem schopnost vládu potopit celkem k ničemu. Čunek a Bursík jsou na tom stejně. Pokud vláda dožije konce volebního období, bude Topolánek vítězem bez výstřelu, zatímco Vlastimil prohrál střet o post středočeského předsedy a tím se stalo velmi nejistým jeho setrvání v příští sněmovně. Topolánkovo špatné vyspání stále více nahrazuje tikot hodin. Tlustý (a jeho kolegové) nutně potřebují dohodu, která jim dá vysokou šanci na další čtyři roky. Taková dohoda v ODS ovšem byla naposledy v roce 1996 a od té doby mela, klidně říkejme vnitrostranická soutěž, výrazně zhoustla. I kdyby byl Topolánek ochoten na takové dohodě pracovat, měl by s tím plné ruce práce a s výsledkem nejistým. Velmi pravděpodobně na to nemá chuť ani čas.
Vlastimil Tlustý je tedy v pozici toho, kdo vede vyrovnanou obranu, ale blížící se konec zápasu mu zajišťuje nejvýše čestnou prohru o gól s následným vyřazením. V trochu jiné rovině je fakt, že ekonomická politika vlády se skutečně opírá o myšlenky, které on dlouhodobě prosazoval. Na jeho housle hraje jiný a on má nosit pulty! V taktice hry zcela určitě za Topolánkem zaostává a jeho autentická podpora v členské základně je vlažná. Netvoří proud, který by byl nepřehlédnutelný jinde než v dnešní těsné sněmovně a možná ve středních Čechách. To je málo!
Vědomí předchozích neúspěchů a krátící se čas (za rok vypuknou sněmovní primárky a kdo chce do sněmovny, myslí na ně už teď) jej nutí přitvrdit hru. Další prohra, kterou bylo vystoupení na ideové konferenci, jej nutně rozhodila. Nedostal příležitost mluvit na plénu, přestože Topolánkův projev byl jednoznačnou polemikou s Tlustým. Využil práva promluvit v sekci – a zaslouženě odešel poražen.
Jeho vystoupení bylo nekonzistentní, místy zmatené a hlavně, hloupě demagogické. Patří k lidem, kteří si dovedou spočítat rozdíly a dopady rozdílů mezi snižováním sociálního „pojištění“ a daně z příjmů. Paradoxně, kdyby skutečně věřil vlastní apologetice snižování sazby daně, mohl být přesvědčivější. Kdyby nechtěl být tolik rasantním, připomněl by třeba, že 2,5 % daně jsou ve skutečnosti nějakých 3,7 % na sociálním zaměstnanců a dokonce 5 % u živnostníků, že 2,5 % na sociálním představuje pouze 1,7 % skutečného snížení daně a hodnotil by, zda se mu skutečně vyplatí bojovat za další snížení daně z nejvyšších příjmů z 15 % na 12,5 %, neboli, držel by se odborného merita diskuse. Odmítáním postupného slučování daní a „pojistného“ odmítá vlastní myšlenku vyčištění a zprůhlednění daňového systému. Filipiku pro snižování daně, nikoli „pojistného“ ovšem proložil tím, že v několika vložených větách nakonec uznal, že snižování daně a „pojistného“ vlastně jedno jest, takže ten projev šlo hodnotit jako cimrmanovský obrat o 360o.
Zdá se, že na odbornou oponenturu politiky ODS rezignoval. V církevním zákoně našel svoji možná poslední příležitost, jak se dobrat vlastní autentické popularity. Česká společnost je proti flanďákům naježená a vypadá to, že na kritice smlouvy s církvemi se dají uhrát body na veřejnost. Smlouva s církvemi je ovšem problémem daleko komplikovanějším. Církve dnes fungují na státní útraty a blokace bývalého církevního majetku vytváří v řadě míst obrovskou komplikaci rozvoje obcí i celých území. Církve se v současných podmínkách vůbec nemají špatně a chybějící dohodou o konečném vyrovnání mohou kompenzovat úpěním v duchu habsburské tradice.
Současný stav vznikl tím, že požitky přijímané církvemi od státu byly zavedeny jako součást státní kontroly náboženského života. Po listopadu státní kontrola skončila, státní příspěvek zůstal. Blokační zákon církvi zaručil, že čím později se stát dohodne, tím to bude mít horší. Vyrovnání, jakkoli drahé, jednak zbavuje stát zátěže financovat duchovní záliby menšiny obyvatel, jednak otevírá prostor k využití obrovského množství tolik potřebných pozemků a budov. Sečteno, náhrada trvale vyplácené renty církvím za jednou končící rozumné „odškodné“ se vždy nakonec nám všem vyplatí. Sečteno, náklady nedohody jsou na straně státu mnohem vyšší, než na straně církví.
Jako člověk, který se celý život zabývá rozpočty, financemi a podobnými věcmi, to Vlastimil Tlustý musí také vědět. Jenže a logicky, vlastní kůže bližší než kabát.
Míjení argumentace a skutečnosti předvedl Jan Schwippel, kterak nenapravovat staré křivdy křivdami novými. Všechno, co píše, je hezké a v řadě věcí má nejspíš pravdu. Problémem zůstává, že to všechno je naprosto nepodstatné. Zákon je částečně výpalným z patu, který těsně po revoluci uhrála církev, tehdy ještě mající silnou oporu ve slovenském KDH (vzpomeňme „úspěch“ Jozefa Mikloška s předáním poloviny Národního divadla voršilkám), částečně platbou českým lidovcům za dohody v koalici a částečně vyvázáním státu z povinnosti financovat činnost církví zděděné ještě po komunistech. Kdokoli, včetně poslanců, má právo říci – nechci, je to drahé / nechci, dá se vytřískat více. Pro veřejnost může vymýšlet argumenty ohromující i laicky nesrozumitelné. Při troše vlastního rozumu si ovšem musí uvědomovat skutečný význam takové argumentace a jako koaliční poslanec by měl přihlížet k hodnotě projektu, kterého se účastní.
Pro Tlustého a jeho frakci dnes vede k zachování vlivu jediná cesta. Tu ukázala v minulých volbách pardubická Alena Páralová. Přestože byla na kandidátce hluboko v poli nevolitelných, osobní popularita mezi voliči ODS ji v parlamentu udržela. Poznamenejme, že ke značné nevoli řady odeesáků Pardubického kraje. Poměrný systém voleb ve velkých volebních krajích, který byl do značné míry obnoven po zrušení „Lebedova systému“ Ústavním soudem, potlačuje význam především regionálních osobností na kandidátkách. Prověření výběru osobností je možné pouze preferenčním kroužkováním. Oněch požadovaných 7 % preferenčních hlasů ve velkých a značně nehomogenních středních Čechách je úkolem krajně obtížným pro obecně známého Tlustého a nesplnitelným pro jeho kolegy. Nervozita logicky stoupá. Nejistým přitom zůstává výsledek primárek a ve hře může být i případný zásah výkonné rady do kandidátek, pokud Tlustého tlak na pilu překročí únosnou mez.
Vlastimilu Tlustému jeho pozici nezávidím. Bude-li bořit, užije si své minuty herostratovské slávy a možná i sladký pocit pomsty. Pokud zůstane v koaličním projektu, má velmi málo času, aby uvnitř ODS obnovil svoji důvěryhodnost. V tabulkách popularity nikdy nevítězil, stěží tomu bude jinak. O jakou dohodu hraje, nevím. Ale budu se dívat.