Na kongresu ODS bylo nejpodivnější, jak se velká část řečníků snažila vyhnout hlavní otázce, a to jak postupovat v povolebních jednáních. Pět měsíců je docela dlouhá doba na to, aby už téměř každý občan pochopil, že pro řešení stovkového patu je buď nutná domluva dvou nejsilnějších stran, nebo třetí pokus o vládu, který má svá rizika.
Trojkoaliční projekt rozhodně nebyl špatný. Měl jen jednu malou, zato podstatnou vadu na kráse. Nebyl ve sněmovně průchodný. Hlavní vyjednavač, Mirek Topolánek, mu nebyl schopen zajistit podporu u sociálních demokratů. Tečka. Je vcelku jedno, co bylo příčinou této konkrétní neschopnosti, ale podporu nezajistil.
Po drobných tanečcích, kdy trojkoalice nabídla ČSSD podíl na koaličním projektu v žertu deseti bodů volebního programu sociálních demokratů, začal Topolánek mluvit o předčasných volbách. Jeho slovy z kandidátského projevu na kongresu se už tehdy dalo konstatovat: Super, ale jak? Už tehdy přece bylo jasné, že do předčasných voleb se nikdo nepohrne. Nejméně sociální demokraté a komunisté, bez jejichž hlasů se stovka nerozmnoží. Když nebyl Topolánek schopen domluvit podporu trojkoalice u celé ČSSD, ani u její části, ani u „přeběhlíků“, těžko by asi získal byť jen jediného „přeběhlíka“, který by hlasoval pro předčasné volby.
Na kongresu už Topolánek po jednom neúspěšném vládním pokusu oslovil ODS s vědomím reality a stanovil prioritu – nedopustit vládu ČSSD a KSČM. Pojmenoval tedy největší riziko třetího pokusu o vládu. A právě mezi těmito mantinely, tedy mezi tím, zda dohoda s ČSSD nebo riskantní třetí pokus, proplouvala většina projevů kongresových řečníků.
Byli i tací, kteří se jasně vymezili. Jen namátkou například senátor Jiří Oberfalzer odmítl zásadně třetí pokus: „Podle mého názoru úloha pro naše uvažování se redukuje na velice jednoduchou alternativní otázku. Připustíme třetí pokus, nebo ne. Já říkám, že si to nemůžeme dovolit.“ A na druhou stranu delegát z Děčína Milan Franc, který svým projevem vzbudil pozornost médií, prohlásil bez okolků – raději třetí pokus i s rizikem odchodu do opozice.
Předpokládám, že zvolením Topolánka, který v závěru svého kandidátského projevu před volbou předsedy sdělil: „Já se nechci zapsat do historie jako vůdce, který šestkrát vyhrál volby a pak spokojeně odešel do opozice,“ dala ona většina 70%, která mu odevzdala ve volbě hlas najevo, že s vizí dohody s ČSSD souhlasí.
K tomu dostal Topolánek dva mantinely: 1. nevytvořit velkou koalici s ČSSD či opoziční smlouvu, 2. aby v případě, že nebude možné prosadit předčasné volby v roce 2007 vytvořil stabilní vládu, která bude schopna v maximální možné míře prosazovat volební program ODS. Nad těmito mantinely zůstává Topolánkův letní výkřik přetavený ve zbožné přání delegátů, a sice zajistit předčasné volby v roce 2007.
Na zvoleném Topolánkovi bude, zda se mu podaří předčasné volby dojednat už na příští rok nebo až na termín 2008, který se zatím jeví jako nejprůchodnější v Lidovém domě. Pro splnění prvního mantinelu se ale zdá možné jediné – v dohodě musí být kromě ČSSD zahrnuta minimálně ještě jedna strana. Podle posledních prohlášení lidovců a zelených to vypadá na KDU-ČSL. Druhý mantinel ukazuje na to, že by to měla být vláda politická. Pak ale by v ní měli být i významní politici ČSSD, kteří by si nemohli nad vládními kroky jednou umýt ruce.
Kongres ODS po dvou dlouhých dnech došel k rozhodnutí, které posune dění na naší politické scéně dopředu. Delegáti, i ti v názorech poražení, výsledky nejširšího stranického fóra přijali. A Mirek Topolánek ví, že není absolutním vítězem stranických voleb, protože důvody, že neměl protikandidáta, vycházejí z povolební situace víc než z toho, že by byl vyvoleným. Na něm totiž, jako na vítězi šesterých voleb, leží největší odpovědnost. O víkendu vše nasvědčovalo tomu, že si svou roli státníka uvědomil a přijal ji. Bingo!
21.11.2006
(Psáno pro Česká média)