A vládní koalice stále nenachází klíč k přijatelné komunikaci svých reformních plánů. Vše hraje největší opoziční straně do noty.
Ale rizika jsou zřejmá, až pomine vnitrostranické uspokojení, že strana má zase konečně vedení, a to takové, které zřejmě nehodlá stranu válcovat jako to předchozí, ukáže se, že to zdaleka není všechno pro návrat do vlády, a to nejen strany, ale i jejích myšlenek. Těmi jsou především návrat k sociálnímu státu, jak si to strana přímo odhlasovala v rezoluci.
A v tom už je první zákruta. Všeobecné fráze neodpoví na otázku, kde takový stát financovat, aby nedocházelo k dalšímu zadlužování, které zjevně občany straší, jinak by nesvěřily většinu pravicovým stranám, které si z toho udělaly téma. Jaké téma má sociální demokracie, kromě toho, že je nespravedlivé, když se berou příspěvky sociálně slabým?
Kolega Václav Žák v besedě u kulatého stolu správně připomněl, že se osekává sociální stát kvůli šetření, ale zároveň se nic nedělá s jeho neefektivitou, zejména v oblasti všudypřítomné korupce a předražování státních zakázek. K tomu se sjezd ČSSD příliš nevyslovil, možná asi zejména proto, že strana není bez šrámu, na vládní úrovni je sice v opozici, ale disponuje celou řadou krajských a komunálních politiků, kteří jsou součástí systému, v kterém už nikomu ani nepřijde divné, že se státní zakázky předražují a přidělují státním firmám.
Druhým rizikem je věčně vzývaný koaliční potenciál. Strana ho příliš nerozšířila, své potenciální partnery na sjezd nepozvala a nijak je ani nepodporuje. Podle nově zvoleného předsedy Sobotky jsou prý takovými partnery hlavně zelení a KDU-ČSL. Ti ale v Poslanecké sněmovně nejsou a nevypadá to, že by se vrátili. Jaká tedy bude další politika, jaký další krok?
Možná to může znamenat i jistou výhodu, Sobotka jasně řekl, že bez dalších voleb ČSSD jistě do vlády nevstoupí. Pokud nebudou předčasné, tak další se budou konat až za tři roky. Dost dlouhá doba na to, aby ze strany odešli konjukturalisté, kteří čekají, až se ČSSD vrátí do vlády a možná někteří z nich i proto podporovali při volbě předsedy Haška, kolem kterého se šířila pověst, že by byl schopen stranu do vlády přivést i bez voleb, tedy dohodou s dosavadními koaličními stranami. Pokud se tedy nestáhnou právě do místní politiky.
Nezanedbatelný může být i efekt bývalého předsedy. S tím má ČSSD dlouhé, neblahé zkušenosti. Silný expředseda Miloš Zeman léta otravoval atmosféru ve straně jen tím, že ochotně na všechny strany odpovídal na otázky, co se mu nelíbí na vedení, které přišlo po něm. Došlo to až tak daleko, že dva ne tak silní předsedové na tom padli.
Také Sobotka nepůsobí příliš silným dojmem a jeho mandát není silný. A expředseda Paroubek o sobě dává se svou typickou hřmotností slyšet, byl silně přítomen i na sjezdu, ač tam vůbec nebyl. Co by se dálo, kdyby tam ještě osobně byl, lze si domyslet. Strana si možná tak trochu vydechla, že už ji nikdo nevede silnou rukou, ale v případě neúspěchů a možného opakovaného grossovského rozkladu po éře silného předsedy může se dostavit nostalgie.
Není toho tedy málo, s čím se bude muset současné vedení strany poprat. I když má tedy vynikající vnější i vnitřní podmínky, opětovná cesta do Strakovy akademie hlavním vchodem může být ještě dosti klikatá.
Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6