Opozice se musí vymezit vůči světu, ne vůči Babišovi. Jinak ji ani Milion chvilek nespasí
Loni bylo na politické scéně mimořádně živo. V červnu zaplnilo Letenskou pláň čtvrt milionu lidí demonstrujících proti Andreji Babišovi. A pro ty, co se nedovedou od politiky odtrhnout ani o prázdninách, běžela skoro nekonečná reality show Výměna ministra kultury. Odpůrci současné vlády vyhlíželi s nadějemi k podzimu, kdy měl nastat její definitivní pád.
Vysvědčení pro opozici
Po roce jsme se ocitli v dost jiném světě. První vlna koronavirové pandemie sice opadla, leč virus potlačen není a zejména ekonomické důsledky protipandemických opatření mohou být fatální. Plánovaný schodek státního rozpočtu vystřelil k částce půl bilionu korun. Kdyby tuto informaci dostali před rokem ekonomové a měli odhadnout příčinu, patrně by tipovali meteorit velikosti toho tunguzského.
Kromě ekonomických dopadů epidemie koronaviru na dveře již rázně tlučou též podzimní krajské a senátní volby. Přesto je na politické scéně jaksi mdlo. Preference se příliš nehýbou, kromě mírného nárůstu pro ANO, což lze chápat jako bonus za zvládnutí epidemické dimenze krize (málo obětí, žádné drastické výjevy jako v Itálii, Španělsku nebo New Yorku). Opozice vládě logicky předhazuje řadu chyb, opatření přijatá chaoticky, pozdě či v přehnaných rozměrech. Jaké vysvědčení by si ale vysloužila ona sama?
Špatné známky do žákovských knížek předsedů (a předsedkyně) opozičních stran už docela dlouho zapisuje šéf Milionu chvilek pro demokracii Mikuláš Minář. Po opozici žádá nové vize a sjednocování, čehož strany zatím nebyly schopny, rozhodně ne v míře, jež by kantora Mináře uspokojila. Nicméně Milion chvilek zároveň představuje paralelní způsob vyjádření politických přání mnoha voličů většiny opozičních stran, kromě Okamurovy SPD. A to způsob alespoň donedávna nejviditelnější čili „chvilkaře“ nelze v přehledu opozičních subjektů vynechat, ba je asi vhodné jimi začít.
Minářův spolek by se možná dal označit za největší oběť pandemie. Hygienická opatření zakazují srocování většího množství lidí, a tedy i demonstrace, hlavní a skoro jediný, byť zároveň nepopiratelný úspěch Milionu chvilek.
Avšak zmíněné hnutí začalo narážet na své limity již loni na podzim, po druhé početné demonstraci na Letné z 16. listopadu. Skoro každému musela v hlavě proběhnout myšlenka: „Bylo to velkolepé, bylo to fajn, ale co dál?“ Milion chvilek začal čelit sílící poptávce po něčem pozitivním, po nějakém hmatatelném výsledku. Snaha vymámit z opozičních stran nové přitažlivé vize však skončila téměř fiaskem. A demonstrace s kritickým ostnem namířeným na Polsko a Maďarsko odhalila křehkost hnutí, spojeného pouze odporem vůči Andreji Babišovi. Část příznivců, zejména z okruhu členů či sympatizantů ODS, se totiž proti kritice konzervativních vlád ve Varšavě a v Budapešti docela důrazně ohradila.
Ovšem již sama existence populárního hnutí, které vyzývá strany k vizím, navíc strany, jejichž elektorát se masově scházel při demonstracích na Letné, svědčí o tom, že je něco špatně.
Česká politická scéna je zejména ve srovnání s polskou neideologická, pragmatická až technokratická. Skoro všechny strany se vymezují víceméně jako nabízečky praktických řešení a (údajně) schopných poctivých lidí, kteří ona praktická řešení dovedou šikovně zrealizovat. Všechny kritizují Andreje Babiše, avšak všechny jsou zároveň alespoň trochu jako Babiš a jeho ANO. Pak není divu, že česká politika uvízla ve stojatých vodách. Leč přece jen, existují tu jisté ideové rozdíly. Mikrokosmos Pirátů se liší od mikrokosmu ODS.
Svět není jenom Babiš
Po prvním kole polských prezidentských voleb se celkem často objevoval komentář, že pokud by se celá opozice spojila a nasadila společného kandidáta, porazila by Andrzeje Dudu již v prvním kole. Matematicky úvaha sice sedí, ale jinak jde o velký nesmysl. Na jednom kandidátovi by se totiž museli shodnout zastánci těsné integrace Polska do EU a svazků osob stejného pohlaví s radikálními euroskeptiky, kteří volají po úplném zákazu potratů.
U nás je to podobné, byť ne tolik vyhrocené. Při budování jednotné antibabišovské kandidátní listiny by se třeba zastánci zavedení eura z TOP 09 museli shodnout s euroskeptiky z ODS, kteří euro principiálně odmítají. A obě strany pak i s Okamurou. Plyne z toho závěr, zda by pro opoziční strany nebylo lepší, kdyby se snažily přece jen více světonázorově vymezit, byť nikoliv natolik vášnivě, jako u našich severních sousedů.
Vymezit se nikoliv pořád dokola proti Babišovi, ale vůči světu jako takovému. Pandemie koronaviru, červnovými lijáky jen mírně svlažené sucho, bouřlivé vyrovnávání se s koloniální minulostí i kulturní války, které zmítají celou západní civilizací, přece poskytují dostatek zajímavých, ba palčivých námětů k přemýšlení i k profilaci. A pokud to opoziční strany nedokážou samy od sebe, je zbytečné, aby z nich jejich třídní učitel Mikuláš Minář zkoušel něco vyrazit pomocí moralistní rákosky.
Autor je politolog
LN, 7.7.2020