Odboráři mají vládě za zlé, že jim zpackala tolik potřebnou reformu, kterou oni by jistě uměli jinak a lépe. Reformy, obzvlášť ty bolestivé, jsou jejich denní chléb. Stínový medicus vyčítá Ústavnímu soudu, že poškozuje ústavu, on že by ústavu bránil do roztrhání těla. Komunisté ještě nestačili strhat s ramen rudoarmějské výložky a už vytýkají vládě, že je nedostatečně proevropská a nebrání se zuby nehty ruským inspekcím na americkém radaru.
Zelení, kteří teprve včera přišli na to, na co je NATO, už alianci plísní, že příliš ustupuje Americe, a poučují ji o tom, co je a co není v jejím zájmu. Protiradarový hladovkář se naléhavě domáhá schůzky s prezidentem, nechce mu však dávat lekci ze zásad správného hladovění, nýbrž z toho, jak má vykonávat prezidentský úřad. Předseda sociální demokracie promlouvá do dějin urbanistiky, ježto v sobě objevil architektonické střevo. Architekt Kaplický je zase ochoten mu dělat poradce, a tudíž působit v oboru, který architekturou rozhodně není.
Je to podivný a nejspíše šílený svět. Jeden by se naivně domníval, že jestliže se mu návrh nějaké stavby líbí, zatímco jeho přátelé ho nepokládají za zdařilý, je to otázka vkusu, nikoli světonázoru. Opak bude asi pravdou - i z gusta lze učinit politikum a soudit, soudit, soudit podle toho, jaké umění je pokrokové a jaké hrubě reakční. Rozhodovat o tom budou opět stranické výbory, žádné výsledky uměleckých soutěží. Umělci si na to rádi zvyknou, někteří se už předem i těší. Nejspíše spláčou nad výdělkem, leč to je neodradí - beztak jsou proděleční.
Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6