POLITIKA: Silná vláda. Konečně

Od úterý má Česko silnou vládu. Tedy aspoň papírově, protože jestli bude silná doopravdy, teprve uvidíme. Na první poslech zní první věta tohoto komentáře spíše jako špatná zpráva. Vláda jsou přece „ti nahoře“, je to kromě ansámblu konkrétních lidí ve Strakově akademii cosi jako princip, vůči kterému se občan vymezuje. A z této logiky se zdá být dobré, aby vláda byla slabá.

Ale to bychom nesměli být v zemi, kde čtrnáct let úřadovaly vlády pouze slabé. Každá byla slabá trochu jinak. Některé visely na vlásku jednoho či dvou poslaneckých hlasů, jiné se houpaly v nepřehledné spleti zákulisních dohod a rozdělených postů. Takové vlády byly zbaveny moci, ale zároveň i odpovědnosti. Nemohly dělat silná a tvrdá opatření, ale zároveň měly dobrou výmluvu, proč je nedělají.

Mít silnou vládu má své konsekvence. Například na ni lze konečně nadávat. To bylo v posledních čtrnácti letech komplikované. Zavedlo se, že se v Česku nadává na všechny. Tedy na určitý princip nebo jev, který jde napříč politickou scénou. Ať to bylo třeba přeběhlictví, vládnutí v nesmyslných koalicích (levicová ČSSD s ideologicky opačnou US) nebo opoziční smlouva. Ale to je na nic, takové nadávání jen zvyšuje otrávenost a bezmoc. Pro zdraví demokracie je dobré, když se nadává na vládu, která zjevně a jasně zastupuje pokud možno přesně definovanou část politického spektra. Bez brzd a pojistek Jistěže se alibismu politiků ani teď nezbavíme, vždyť u moci bude koalice sestavená z dost odlišných subjektů, které se liší ideologicky i formálně. Mají rozdílné tradice (dlouhou i prakticky nulovou) a každá funguje jinak. Už například ono „referendum“ příznivců Věcí veřejných ukázalo, že o legraci nebude nouze.

Ale dohodnutý program je sympaticky kompaktní a silný. A spojení všech tří stran poměrně pevné, takže pokud například Věci veřejné nevybočí z dohodnutých mantinelů, bude pro ODS či TOP 09 obtížné distancovat se od toho, jak tato strana povede ministerstvo vnitra. To samé platí pochopitelně i o dalších resortech. Ke cti zúčastněných dlužno dodat, že ani jedna strana zatím – aspoň pohledem zvenku – netrpí „lidoveckým syndromem“, tedy tou kvalitou vládnutí, kterou do politiky vnesl Josef Lux. Znamenalo to schopnost být zároveň u moci i v opozici. To úlisné pokrytectví typu: „My jsme ve vládě, abychom vás chránili před těmi silnými“, a je jedno, jestli byl „silný“ zrovna Klaus, nebo později Špidla či Gross. Věci veřejné někdy k této roli sklouzávají, ale ve srovnání s lidovci jen velmi decentně.

Vláda nepotřebuje žádné záchranné brzdy ani pojistky. Nemá mít tedy ani vnitřní opozici. To bude největší úkol pro lídry stran, totiž aby odolali pokušení a vzájemně se vůči sobě nevymezovali na vládním hřišti. V mantinelech vládní smlouvy musí všichni postupovat jednoznačně, tvrdě a rezolutně. Bude to těžké, protože elektoráty stran se překrývají a například ODS bude jistě v pokušení získat hlasy ztracené ve prospěch TOP 09, možná i Věcí veřejných. Ale snad bude mít dost rozumu a odpovědnosti k svému programu, aby tak nečinila na úkor vládnutí.

Dobrým testem je například současný spor o volební obvody v Praze, s jejichž vytvořením pro podzimní komunální volby nesouhlasí koaliční partneři ODS. Vůbec to nemusí znamenat, že tenhle spor vládu ohrožuje. Může být dokonce i ostrý a tvrdý. Ale nesmí vzniknout byť jen zdání toho, že až bude vyřešen (a to jakkoliv), že se tak stalo díky „vyobchodování“ za některé z vládních témat.

Ploty mezi vládou a tím ostatním musí být vysoké a neprodyšné. Když to tak nebude, poznáme to poměrně snadno. Ambice nové vlády jsou velké, její mandát ve sněmovně dostatečný. Jakmile se cíle pojmenované v koaliční smlouvě začnou zadrhávat, budeme vědět, že je něco špatně.

Silná vláda je dobrá i pro média. Tisk má ve své „DNA“, že je k vládě vždycky kritický, ostatně už Joseph Pulitzer v devatenáctém století tvrdil, že „noviny jsou vždycky na straně slabších“. Jenže v tom politickém a bezvládném guláši, který jsme tu měli poslední čtyři roky, bylo těžké poznat, kdo je vlastně silný.

Kritika nebyla věcná a principiální, protože věcnost a principiálnost zoufale chyběla i politice. Noviny ve většině zas jen kritizovaly politiku jako takovou, protože když je slabá a nefungující vláda, zdá se špatné všechno. Anebo se média zaměřovala na politický styl a „umělecký dojem“, tedy disciplíny, ve kterých zejména sociální demokracie se svým antipředsedou prohrávala. Zde jsou kořeny onoho „pravicového spiknutí“, o kterém dodnes fňuká po blozích Jiří Paroubek.

Přejme vládě, aby byla silná. Poznáme to mimo jiné i podle toho, že za čtyři roky ve volbách prohraje. A pokud možno uvede – po dlouhých čtrnácti letech – do pohybu ono politické kyvadlo, z kterého voliči nemusí mít radost, protože to znamená, že „jejich“ strany nejen vyhrávají, ale i prohrávají. Ale je to jediná záruka, že se v zemi vládne. Tak, nebo onak, ale doopravdy vládne. Nic lepšího ještě nikdo nevymyslel.

LN, 14.7.2010