Rok 2008 si bude Václav Klaus dlouho pamatovat. Podruhé byl zvolen prezidentem České republiky. Definitivně se rozešel se stranou, kterou před osmnácti lety zakládal. Vedl snad nejvíce inspirující diskuse na témata, u nichž je přesvědčen o své pravdě: Lisabonská smlouva, globální oteplování a světová finanční krize. Klaus za svoji pravdu bojuje odhodlaně a systematicky. A hlavně nebojí se diskusí a konfrontací, ať už jde o novináře, politiky či německé a irské europoslance. V tom je naprostým opakem svého předchůdce Václava Havla.
Mnozí eurohujeři dnes Klause prezentují či přímo zesměšňují jako dezorientovaného řidiče, který na dálnici jede v protisměru. Ale českého prezidenta spíše charakterizuje hlavní heslo Karla Kramáře: Pravdou třeba proti všem.
Prezident je považován za euroskeptika. Jenže Klaus to nehodlá Evropě ani osladit, ani osolit. Jak říká, toto heslo je příliš sebevědomé. „Naše členství v Evropské unii pro mne nemá a ani nikdy nemělo alternativu. Nebyla jiná cesta, jak stvrdit to, že jsme po půl století nesvobody opět uznáni za normální evropskou zemi. Na druhé straně je a musí být zcela evidentní, že vnitřní uspořádání EU má alternativ obrovské množství. Jen jednou z možných je uspořádání, které by nastalo, kdyby byla přijata Lisabonská smlouva,“ prohlásil Václav Klaus minulý týden na setkání s představiteli českých manažerů a podnikatelů.
Češi, ale i ostatní občané unie, by měli být rádi, že Klaus chce o Lisabonské smlouvě vést politickou, nikoliv právní debatu. I když, bylo by zajímavé, co z právního hlediska znamená, když Ústavní soud na otázku, zda je Lisabonská smlouva v souladu s Ústavou země, odpovídá, že není v rozporu…
Co vědí o této smlouvě například Maďaři? Prakticky nic. Tamní parlament smlouvu schválil v nebývalé euroeuforii jako první ze všech, v zásadě bez diskuse a bez toho, aby kdokoliv z poslanců měl možnost ji přečíst v maďarštině. V době schvalování parlamentem totiž ještě nebyla přeložena. Je to cesta pro Česko? Kolik z českých poslanců či senátorů četlo Lisabonskou smlouvu? Pět, nebo deset?
Kolik z těch, kdo Klausovy názory na Lisabonskou smlouvu karikují, ví (a je ochotno přiznat a obhájit), že po jejím přijetí budou mít rozhodnutí Evropské rady charakter mezinárodních smluv a stanou se automaticky součástí našeho práva, aniž by o tom hlasoval náš Parlament. Nedáváme s Lisabonskou smlouvou Bruselu bianco šek naší suverenity?
Ještě absurdnější, než souhlasit s přijetím Lisabonské smlouvy, je kývat ve jménu údajného globálního oteplování na klimaticko-energetický balíček. Václav Klaus v tomto případě také není osamoceným donem Quijotem. Tato zelená modla (globální oteplování) jistě dříve nebo později padne. Je však třeba minimalizovat škody, které její panování může přinést. Dnes už i mnoho zelených aktivistů a politiků přiznalo, že včerejší svatořečení biopaliv a větrných elektráren bylo omylem a že zatím obě tyto zelené energetické technologie přinesly více škody než užitku.
Předseda české vlády Mirek Topolánek, český pan Evropa Alexandr Vondra a ministr životního prostředí Martin Bursík mají společně s europoslanci Danielem Cohn-Benditem a Brianem Crowleym smůlu v tom, že prezident Klaus se zjevně nenechá uklidit a umlčet. Možná právě díky Václavu Klausovi zažije Evropská unie příští půlrok nejzajímavější předsednictví své historie.
Rytířská tradice sice není v Čechách a na Moravě příliš zakotvená, přesto všichni intuitivně vnímají, jaké ctnosti má rytíř reprezentovat. Jistě mezi ně patří i odvaha hájit své přesvědčení i proti naprosté většině, odvaha vzít na sebe riziko zesměšnění a jít proti panujícímu statu-quo.
Euro, 51/2008