Neviditelný Pes

POLITIKA: Přetahování zelené struny

19.3.2007

Tento týden Martin Bursík stihl žádat hlavu Jiřího Čunka i Dany Drábové. Ta dvě jména spolu na první pohled nijak nesouvisí, ve skutečnosti ale dokonale symbolizují dvojjedinost Bursíkova politického úspěchu.

Spíš než kvůli jejich receptům na záchranu přírody volila loni zelené řada lidí jako průvan do české politiky. Tuto objednávku Bursík zatím jakž takž naplňuje. Že je například Čunkova pozice nemožná, jistě ví i premiér Mirek Topolánek. Bursík, nezatížený hlavní odpovědností za osud koalice, to na rozdíl od něho může říkat v podstatě nahlas. Druhý typ ministrových voličů tvoří tvrdé jádro z ekologistického hnutí. Těm musí předhazovat šéfovou Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Danu Drábovou.

Německo varuje Tedy vlastně nemusí. Fakta, která známe a ze kterých snad vychází i ministr (žádný alternativní výklad událostí nenabídl), říkají, že z chladicího zařízení jaderné elektrárny Temelín dvakrát vytekla lehce radioaktivní voda do jímek pro tento případ zřízených. Žádný zaměstnanec, o civilistech za branami JETE ani nemluvě, nebyl ohrožen. Říkat takové provozní banalitě havárie je znásilňování českého jazyka. Chtít za tohle nic rezignaci Drábové je buď upřímná nebo předstíraná hysterie, která dává smysl jenom jako výpad v opotřebovávací válce zelených proti atomové energii. Co nedává smysl, je energetická politika zelených.

Do programu vlády už prosadili, že se příští čtyři roky nebudou stavět ani připravovat nové jaderné reaktory.

Také nemají rádi uhlí a blokují prolomení těžebních limitů v severních Čechách. Uhlí a jádro chtějí nahrazovat z tzv. obnovitelných zdrojů, a hlavně masivním dovozem zemního plynu. Plyn je ale v podstatě metan a než se spálí, především při cestě plynovodem, ho až deset procent uniká do vzduchu. Metan přitom někteří vědci považují za mnohem větší hrozbu globálnímu klimatu než dnes tak populární oxid uhličitý.

Naši zelení se rádi poohlížejí po svých úspěšných kolezích v Německu. Všimli si, kam až Berlín zavedla fobie z atomu? Po rozhodnutí vystoupit z jaderného programu (1999) kancléř Schröder horečně přemýšlel, jak odškodnit energetické koncerny. Řešením byla fúze firem E.on a Ruhrgas, jejich mesaliance s ruským Gazpromem, nakonec i smlouva na plynovod po dně Baltického moře obloukem se vyhýbající Polsku a Pobaltí. Co začalo jako jízda na módní vlně, skončilo málem fúzí německé a ruské zahraniční politiky. V zásadě podobná rizika se otevírají i před námi. Také v českém případě by víc plynu znamenalo ještě větší závislost na Rusku.

Zelení slibují odvrátit ekologickou krizi a ve svém politickém programu ze září 2003 dokonce tvrdí, že „žádná politická strana nemá v této oblasti takovou kompetenci jako Strana zelených“. I když se mezitím vyměnilo vedení, přesvědčení o vlastní výjimečnosti straně zůstalo. Jak je Martin Bursík normálně vstřícný a smířlivý, u zelených témat do něj vjíždí autoritativní tón a sebevědomí naposledy spatřené u Václava Klause v dobách bojů o ekonomickou reformu. Ministr chce, aby se ve školách povinně promítal Goreův oscarový ekodokument Nepříjemná pravda. Že se v debatě o filmu ukázalo, jak Gore ohýbal fakta, je mu jedno. Blokády česko-rakouských přechodů si vysvětluje „zvýšenou citlivostí“ jižních sousedů k ochraně životního prostředí. Že Rakušanům unikátní ráz krajiny dovoluje vyrábět z obnovitelných zdrojů unikátních 60 procent energie a že do jejich tažení proti Temelínu se promítají i protičeské resentimenty, mu nestojí za zmínku. Šéfovou státního jaderného dozoru by málem nechal propustit za provozní příhodu.

Martin Bursík je hlasatelem nové ortodoxie a jestli mu někdo rychle nezačne kvalifikovaně odmlouvat, může se i u nás zelená ortodoxie časem uchytit tak, že si na ni ostatní politici už netroufnou a místo toho se jenom budou učit s ní žít (tak jako třeba ODS před volbami uznala sociálnědemokratickou ortodoxii a vytáhla tlustou peněženku).

ČSSD Bursíkův útok na Drábovou přiléhavě popsala jako záminku k personální čistce. My ostatní zase celý incident můžeme vzít jako záminku ke kritickému rozboru zeleného programu. Noviny a televize by do veřejné diskuse k energetické politice měly systematicky vtahovat technickou inteligenci. Pokud česká politika před nástupem zelených potřebovala alternativu, zelení teď potřebují oponenturu.

LN, 17.3.2007

Autor je novinář



zpět na článek