Není to ani půl roku, co se tato, státotvorná demokratická strana, pokoušela vydírat Topolánkovu vládu. Nechtěla schválit prodloužení misí v Afghánistánu, teda ne zadarmo, mělo to být za zrušení poplatků u lékaře. Ani občané si prý mise nepřáli, samozřejmě podle průzkumů veřejného mínění. Pamatujete? A dnes? Pan Paroubek tvrdí, že oni věděli o nedobré situaci v části našeho kontingentu, v SOGu, o situaci která je náhodou právě teď propíraná v médiích, a svým postojem chtěli hlavně zabránit selhání jednotky. Pravda, ta je ovšem jinde.
Jak krátká dokáže být sociálně demokratická paměť! To bychom si měli pamatovat!
Na média hází dneska každý druhý vinu, připojím se. První články o situaci v útvaru speciálních operací vojenské policie (SOG) nasazené v Afghánistánu vyzněly strašidelně. Chvilku jsem i věřil tomu, že naši vojáci opustili spojence uprostřed boje, že je nepodpořili když bylo zde. Pokud bych měl napsat celou pravdu, tak musím přiznat, že se mi vybavily scény z filmu "Černý jestřáb sestřelen" a přístup pákistánských důstojníků a vojáků k situaci nasazených a poněkud ztracených spojenců, Američanů. Černá můra, jsem hrdý na naše legionáře a na české letce sloužící v RAF, hluboce se stydím za jejich zneuctění a stíhání ze strany komunistického režimu. A pak přijde takováhle hloupost.
Panu Paroubkovi je zřejmě jedno jestli zvedá nebo ničí sebevědomí tohoto národa. Ano, naše speciální jednotka se nechtěla účastnit některých bojových akcí. Svoji účast odmítla ve fázi jejich plánování, nikoli v průběhu boje. Nechtěli bojovat, protože riziko dané jejich vybavením a ani množství vojáků neodpovídalo náročnosti akce, a zřejmě ani jejich původnímu zamýšlenému typu nasazení. Zároveň si byli vědomi, že jejich mandát v celé misi visí na vlásku, to díky našemu parlamentu, díky sociální demokracii a komunistům. A asi měli i jiné svoje vnitřní problémy, zřejmě podpořené uvedenými důvody. Velitel musí cítit podporu svého velení, svého státu, já bych ji rozhodně potřeboval cítit.
Myslím, že jen velitel se musí rozhodnout, jestli do konkrétní akce svoje muže nasadí nebo ne. Je to jeho odpovědnost, on je odpovědný za své podřízené, za jejich zdraví a život. Pokud rizika převažují, pokud nejde o konkrétní záchranu konkrétních civilistů nebo spojenců, o ochranu integrity nebo nezávislosti vlastního státu, je logické, že nemusí s nasazením svých mužů souhlasit.
Afghánistán se stal za posledních dvě stě let hrobem mnoha mužů ve zbroji, i občanů cizích států, Angličanů, Rusů, Američanů, dnes už i několika desítek současných Evropanů, několika Čechů. Přeji si, aby se mizivá míra odpovědnosti pana Paroubka v této věci odrazila na délce jeho politického života. Pan Paroubek nejdřív tlačil na naše zběhnutí z Afghánistánu, pak zařídil pád naší vlády v době předsednictví EU. Dopustil porážku celého státu, našeho státu, a ke všemu v době krize.
To celé nám bude pod různými záminkami, a z mnoha stran připomínáno, předhazováno dlouho, věřte mi.