Paroubek varoval své spolustraníky, že po případném umožnění existence „stovkové“ vlády by jí levice kvůli vyrovnanému počtu hlasů ve sněmovně už pak neměla sílu vyslovit nedůvěru. Pro ČSSD jsou tu i další rizika a na některá z nich v povolebních dnech mimoděk poukázali vrcholní představitelé ODS.
Kabinet bez většinové podpory ve sněmovně by si například mohl vypomáhat tím, že by pravicový Senát upravoval zákony do podoby lépe vyhovující vládě, a sněmovní opozice by je neuměla přehlasovat. Klasická parlamentní demokracie s převahou dolní komory by se tak proměnila v nový typ s klíčovou rolí komory horní. Jiný scénář spočívá v přetažení pár opozičních poslanců do koaličního tábora: krátce po volbách takřka nemyslitelné, o půl roku později by se díky vábení exekutivy mohlo stát realitou. V dobách menšinové koaliční vlády pod vedením Václava Klause se do jejích sítí postupně zachytili poslanci Teplík s Wagnerem. Wagner klub ČSSD s hlukem opustil poté, co si v Podsedicích vjeli do vlasů s kolegou Grulichem - a rvačky v sociální demokracii jsou přece na denním pořádku…
Navrch by zelení, kteří se všude na západ, sever i jih od našich hranic hlásí k levici, v těsném objetí ODS mohli dále modrat, což se šéfovi ČSSD rozhodně nemůže hodit do krámu.
Tohle všechno Paroubek ví, a je tak velmi málo pravděpodobné, že by se stal frajerem, za jakého by ho chtěl mít Petr Nečas.