Neviditelný Pes

POLITIKA: Ostré lokty, ostré nápady

1.10.2005

Pak jen zbývá, aby výsledky průzkumů veřejného mínění byly „patřičně“ interpretovány. K tomu napomůže kapka demagogie a pevné sebevědomí.

 

            Jedni vidí východisko v nástupu „ostrých hochů“. „Chlapa s gulama“ stíhá „buldozer“. Machiavellim říznutý lídr lidovců a komunistický rutinér s právnickým diplomem v kapse a expohraničníky za zády si s nimi v ničem nezadají.

 

            Ovšem zatímco Jiří Paroubek vsadil na ráznost coby formu prosazení sociálně demokratického programu (poté co neuspěl konsensuální Špidla ani úhořovitý Gross), tak Mirek Topolánek pojímá hrubost jako hlavní politickou zbraň, s níž si bohatě vystačí. A Vlastimil Tlustý – aby nezůstal pozadu – si do televizního střetu se šéfem poslanců ČSSD musí rovnou přinést doma připravené cedulky sdělující divákům, že Michal Kraus lže. Přitom již pověstná Modrá šance je cynismus sám (přinejmenším vůči části tuzemské populace).

           

Třeba už jsme si zvykli. Do roku 1992 vládla v demokratickém Československu domluva, následné čtyři roky se válcovalo. Po volbách 1996 popostrčil Josef Lux českou politiku k hledání kompromisů, leč za opoziční smlouvy opět dominovala síla. S nástupem Špidlovy koalice (2002) se dostalo do kursu vyjednávání, které se vinou politických aktérů změnilo v okopávání kotníků a co nevidět bude patrně vystřídáno špičatými lokty příštího asertivního kabinetu.

           

Styl politiky, styl řeči, styl demokratické diskuse těsně souvisí s estetikou. Méně už ale vypovídá o politickém programu. Známe uhlazené, vzdělané diktátory, i prosté demokraty, co pro šťavnaté slovo daleko nejdou. Trochu to připomíná nazdobené a nasvícené zkažené maso v hypermarketu oproti umaštěnému pultu starého dobrého vesnického řezníka.

 

            Druzí koumáci raději sázejí na „ostré nápady“. Například zatočit po patnácti letech demokracie s komunismem.

 

            Pokud by s podobným podnětem přišla výhradně generace, jež vnímá historii jen ze zaprášených knih, šlo by ji chápat. Hůře srozumitelní jsou však ti, kteří měli příležitost ke statečnosti už dávno, jen ji jaksi – čert ví proč – nevyužili. Bohorovně vykládají Marxe podle Komunistického manifestu a obskurních tezí extrémního křídla extrémní partaje a volají po zákazu tu symbolů, tu pojmů, tu samotné komunistické strany.

           

Není přitom existence pravicového a levicového extremismu daní za demokracii? Neumožňuje nám, ostatním, snadněji se prezentovat jako zástupci demokratických politických proudů? Dnes zakážeme stranu komunistickou, zítra národně sociální. Pozítří to navrhneme konsternované Evropě.

           

Pakliže již nyní je hlásání násilí, národnostní či třídní zášti nezákonné, proč nestíhat jednotlivé excesy a lajnovat nové normy? Proč otázky zevšeobecňovat, když před námi leží problémy zcela konkrétní? Proč se s profesorem Ceplem domnívat, že pomyslná tetička z Orlických hor čeká na zprávu vrchnosti z Prahy, že komunismus je něco špatného? Copak ona sama nemá vlastní zkušenost? Není až příliš lehké doufat, že usnesením demokratického parlamentu nastolíme u českých občanů vytoužený stav mysli? A nedělali to už kdysi dávno vysmívaní soudruzi? Nemáme snad všichni, co tu dobu pamatujeme, osobní, niterné zážitky z komunismu a názor na něj? A nepředstavuje vzývání zákazů poněkud lacinou terapii?

           

Všemožné antikomunistické iniciativy se měly činit před patnácti lety. Měly se snažit zamezit výskytu komunistů v demokratickém parlamentu, na radnicích, v ekonomické sféře. I tenkrát bych s nimi vášnivě polemizoval (stejně jako jsem polemizoval s těmi, co před časem napadali Michala Zítka za vydání Hitlerova Main Kampfu), ale rozuměl bych aspoň jejich motivaci. Generálové po bitvě, nepatřící k tragickým obětem barbarské éry a dnes máchající šavlí nad vetchou siluetou odcházejících komunistů, jsou trapní.

           

Zakazování či omezování komunistů, stejně jako jejich organizovaná převýchova, by nemělo být tématem pro politickou reprezentaci. Už proto, že se nesluší bojovat s protivníkem podpásovými metodami a přepisovat pravidla v průběhu zápasu. Zejména údělem sociálních demokratů je porážet komunisty ve volbách, a ne je jako nepohodlnou konkurenci vyřazovat ze startovní listiny. Hodlá-li si pravice vzít na triko velkolepou politickou šarádu, ať to zkusí, až dostane od voličů mandát. Zatím však všechny kampaně mobilizující proti rudému nebezpečí selhaly. Obyčejní lidé jsou zřejmě soudnější než někteří politici, mají delší paměť a lepší sebereflexi.

           

Debata o komunistických manýrách před Listopadem 89 i po něm nechť je vedena. Může mít v mnohém očistný efekt. Zarážet hlouběji klín do již tak rozpolcené veřejnosti (když síly mezi komunistobijci a důslednými zastánci plurality jsou vyrovnané) ale může jen politický hazardér. Anebo populista, který si od okázalých gest slibuje více, než mohou splnit.

           

Skoro se chce říct: díky za politiky, kteří razancí hraničící s „oprsklostí“ pouze lemují demokratické zásady, jimiž se řídí. Podstatě nebezpečnější jsou totiž ti, jimž se pod praporem demokracie nabroušené myšlenky zvolna mění v ostří gilotiny.

 

(autor je poradcem předsedy Sněmovny)



zpět na článek