David Rath tak do středočeských voleb vede sbírku oranžových ovcí, které jsou připraveny na pokyn bečet jak na Farmě zvířat. I kdyby platilo, že skutečně jde o metodu boje proti přetahování zastupitelů jinými politickými stranami, i tak by byla cena příliš vysoká. Nikoli pro Ratha, nikoli pro bafuňáře ze stranického výboru, kteří takto mohou nařizovat hlasování svým peonům, ale pro českou demokracii jako celek.
Od voleb lká Jiří Paroubek nad lidmi, které sám z ČSSD nechal vyloučit, a hlasem silným jim klne co „přeběhlíkům“. Sám šéf partaje, která jako reálná politická síla vznikla v letech 1992-96 právě „přeběhlictvím“ poslanců zvolených za úplně jiné strany. Protože o tom mluví důrazně, dlouho a velmi zjednodušeně, vtiskla se tato konstrukce do hlav mnoha novinářů a ti ji řeší co politický problém a zrovna v Paroubkově vidění.
Česká demokracie je postavena na soutěži politických seskupení a osobní zodpovědnosti poslance (zastupitele) za výkon mandátu vyjádřené slibem a způsobem jeho výkonu. Strany nejsou ničím jiným, než společným nástrojem lidí podobného vidění problémů a jejich řešení, protože společný postup přináší výhody. Na konci soutěže je však vždy individuální mandát. Lze mít milion oprávněných výhrad ke způsobu, jakým ústava i volební zákony zastupitelské sbory formují, ale opustit tento princip nelze. Ani kvůli pastýřově bytostné potřebě kontrolovat každý krůček svých oveček.
Problém rozchodu zastupitele se stranou, na jejíž kandidátce byl zvolen, není ničím novým a v komunální sféře probíhá více než často. Nejde o nic nového a vždy byl doposud vnímán jako důsledek vnitřního problému jedné každé strany a její schopnosti udržet balanc mezi úradkem a zájmem politického seskupení a úradkem a zájmem zvoleného zastupitele, který je morálně vázán nejen k trampolíně, která jej do křesla vynesla, ale také ke slibu, který složil na počátku funkčního období. Než přišel Paroubek, bylo putování řady politiků mezi různě vznikajícími, zanikajícími a přejmenovávanými politickými subjekty dokonce vydáváno za přednost nezávislosti na nikom a ničem.
Představil jsem si sám sebe, jak hlasuji o něčem, co změní budoucnost Galaxie. Nejlepší je, když návrhu rozumím a s klidným svědomím s ním souhlasit mohu. U návrhu, kterému nerozumím (polyhistoři už vymřeli), ale doporučuje mi ho odborně zdatnější kolega, jehož úsudku věřím, zvednu ruku rovněž. Umím si představit i něco, co mi jde proti srsti, ale při vědomí širších souvislostí se s návrhem nakonec také ztotožním. Pak může přijít případ, kdy mám vůči návrhu silnou osobní výhradu. Tak silnou, že z osobních důvodů nemohu hlasovat pro, zatímco věcně chápu potřebu takového řešení. V takovém případě si umím představit, že sesli přenechám náhradníkovi, protože to pro mne bude jediným čestným východiskem. Ale může přijít i poslední případ. K návrhu mám tak silné věcné výhrady, že považuji za svoji povinnost udělat vše, aby přijat nebyl. V takovém případě není řešením složit mandát, ale jedině a pouze v souladu s vlastním svědomím bez ohledu na vše ostatní hlasovat proti.
Domnívám se, že podpis Rathova vázacího aktu znamená, že zastupitel není schopen složit slib zastupitele bez výhrady, jak to požaduje zákon o krajích. Nesložení slibu nebo jeho složení s výhradou ovšem znamená, že mandát takového zastupitele nenávratně zanikl a zastupitel se své funkce nemůže ujmout. Pokud by došlo k žalobě na neplatnost slibu zastupitelů za ČSSD a soud uznal, že jimi vyslovený slib nelze pro překážku přijmout, zůstala by křesla zastupitelů ČSSD po čtyři roky prázdná. Při výrazném volebním vítězství ČSSD by to dokonce mohlo znamenat, že by bylo nutno uspořádat nové volby. Pokud by soud dospěl k názoru, že kandidát s takovýmto vázacím aktem nemůže složit slib bez výhrady, bylo by konání středočeských socialistů též postižitelné podle § 177 Trestního zákona, protože by šlo o maření průběhu voleb jiným způsobem.
Zatímco v případě jiných rozhodování i o volbách projevili ústavní i správní soudci velkou míru kreacionismu, jsem přesvědčen, že k takto razantnímu zákroku na podporu svobodného rozhodování reprezentantů všeho lidu by se neodhodlali a spolehli se na to, že jiný, občanský soud bude v případném řízení o oněch čtyřech melounech konstatovat absolutní neplatnost a i nevymahatelnost smlouvy. Tím pádem by ovšem nechali zvolené zastupitele v nejistotě a jejich rodnou stranu v naději, že takové jednání projde a procházet bude. Protože snaha udělat ze svých vyslanců ve veřejných funkcích hlasovací igráčky není vlastní pouze jediné straně a do určité míry je i pochopitelná, mohla by se tato nákaza šířit rychleji než AIDS.
Optimální řešení by byla dvě. Tím prvním by bylo jasné předběžné stanovisko soudu o nemožnosti složit slib zastupitele s takovým vázacím aktem. Na jednu stranu by to přinutilo socialisty roztrhat smlouvy už před volbami a zahnalo chuť na další šíření takového know-how. Na druhou stranu by vznikl právní problém, co s mandátem zastupitele, na kterého vázací akt praskne až po dvou letech nebo dokonce po skončení funkčního období. Stěží by to šlo řešit bez novely, která by takový stav upravila. Nejspíš ovšem soud není oprávněn vydávat předběžné výhrůžky. Druhým řešením by bylo, kdyby volič odmítl dát hlas stádu ovcí libovolné barvy a kandidátka přirozeným způsobem propadla. To je idealismus ještě větší než s tím soudem.
Úplně nejlepší by bylo, kdyby straničtí koryfejové postižení potřebou mít „svoje“ zastupitele na krátké oprati dvacet čtyři hodin denně, se nějakým zázrakem uzdravili. Ale to už není ani idealismus.