Neviditelný Pes

POLITIKA: Občané nejsou dostatečně informováni

16.6.2011

Reformy jsou nutné a vláda je, v mezích možností, dělá sice neúplné, ale správným směrem. Jen občan o tom neví.

Je třeba snížit deficit státních financí. Proč? Protože cca polovinu letošního státního deficitu tvoří úroky z dřívějších dluhů. A ještě hůře. Se stoupajícím zadlužením klesá důvěra věřitele v dlužníka. Znamená to, že stejný objem peněz je možno získat za stále narůstající úrok. Až zadluženosti dosáhne takové úrovně, že už nám nikdo nepůjčí protože riziko nevratnosti je příliš vysoké. V takové situaci dochází ke státnímu bankrotu. Státní bankrot může proběhnout např. tak jako před časem v Argentině. Máte plnou kapsu peněz, ale nikdo vám za ně nic nedá. Tím letí nahoru kurz zahraničních měn a „na oběd“ má jen ten, kdo má v ruce zahraniční peníze. V takové fázi se dnes nachází Rusko. Řadu věcí tam koupíte jen za dolary (dokonce i policie chce „pokuty“ v dolarech). Takový bankrot končí obvykle dlouhodobou bídou a pomalým návratem k růstu. Všechny „sociální jistoty“ během bankrotu zmizí a i ty důchody jsou k ničemu. Do toho se řítí stát, který se trvale zadlužuje (u nás již od druhé poloviny devadesátých let). Je zřejmé, že pokud se tomu máme vyhnout, je třeba šetřit. Koaliční vlády to s šetřením mají těžké. Nejvíce by se dalo ušetřit na drahých (a často zbytečných) ministerstvech. Jenže to je právě věc, kterou koaliční vláda udělat nemůže. Možná se pamatujete, jak bylo nutné v zájmu zachování koalice vymyslet ministerstvo (ministerstvo pro menšiny a lidská práva) pro plonkového ministra. Dnes se takové ministerstvo vytváří pro dalšího plonkového ministra a bude to tak, dokud budeme mít koaliční vlády. Každá koaliční vláda musí nasytit požadavky všech koaličních stran na ministerská křesla. Takže tudy cesta nevede. Zajímavé je, že prakticky stejně velké Švýcarsko (7,92 mil. obyvatel) si vystačí se čtyřmi federálními ministerstvy a nezdá se, že by jim nějaká ministerstva chyběla. Přesto i Švýcarsko má poměrný volební systém.

Česká vláda rozhodla, že sníží platy ve státní sféře. Bohužel, dopadlo to špatně. Sníženy byly platy státních zaměstnanců, což jsou učitelé, hasiči, policisti a do značné míry i lékaři. Sníženy ale měly být platy státních úředníků, které vynikají např. tou zvláštností, že jsou jejich tarify zvýšeny proti ostatním státním zaměstnanců o 20%. Těch 20% se minimálně dalo ušetřit. Škoda.

Důchodová reforma je nutná. Z toho, co zaměstnanec a zaměstnavatel odvádí na sociální „pojištění“, jde na důchody pouze cca 30% (42 let odvádějí na sociální pojištění cca 40% platu a 14 let dostává důchodce cca 40% průměrného platu). Cca 15 % spotřebuje vlastní důchodový systém (úřad) a 55% mizí kdesi (sociální podpory apod.). Jestliže bude zaměstnanec odvádět část na svůj účet u sociálního fondu, bude z toho platit jen své sociální podpory a to, co nespotřebuje jako podpory mu zůstane na důchod. Domnívám se, že pro většinu občanů by to bylo přínosné. Riziko je ovšem nejen možnost krachu fondu, tohle riziko by mohlo být pokryto povinným pojištěním fondů, ale především nenechavost státu. Naposledy totiž vykradli důchodové fondy bolševici v r. 1953. Riziko „znárodnění“ fondů za tak dlouhé období není zanedbatelné. Prodlužování věku odchodu do důchodu je rozumná cesta ke stabilizaci státního důchodového systému. Je však nesmysl říkat dnes, v kolika letech se bude chodit do důchodu za 40 let. Cesta k určení udržitelného důchodu je přece jen trochu složitější. Je třeba zjistit náklady na každý rok důchodu od 60 do 90 let. Počet starších devadesáti let je nepatrný a nijak neovlivní důchodový systém. Potom ze znalosti možností důchodového systému a nákladů na důchody lze snadno odvodit, kolik let důchodu je systém schopen uhradit a podle toho nastavit počet let pro zahájení výplaty důchodu. Při tom odchod do důchodu v 70 i více letech není v Evropě neobvyklý.

Také zdravotní reforma je nezbytná. V době, kdy byly současné parametry nastavovány, bylo léčení relativně levné a řadu nemocí nebylo možné léčit. Proto nebyl problém stanovit bezplatné léčení „podle nejnovějších poznatků“ pro všechny. Nejnovějších poznatků ale postupně přibývalo natolik, že dnes léčení „podle nejnovějších poznatků“ je extrémně drahé. Léčení cévních nemocí, rakoviny, a několika dalších představují tak vysoké náklady, že není možné tak vysoko zvednout „pojistné“ (přesněji zdravotní daň). Existují dvě cesty k zvládnutí těchto nákladů: buď hradit z pojištění léčebné postupy a léky často se vyskytující (tedy např. kašel, chřipku apod.) a nechat bez účinného (podle nejnovějších poznatků) léčení choroby, jejichž léčení vyžaduje vysoké náklady a nejsou tak časté. Současný systém postupuje druhou cestou (viz sbírky na léčení některých pacientů, které se občas objeví). Rozumnější se však zdá systém první. Přiznejme si zcela upřímně, že léčení chřipky či rýmy si bez větší újmy může dovolit každý a peníze zbudou na nemoci, jejichž léčení si nedokáže zaplatit nikdo.

Pokud jde o konfliktní problém – platy lékařů nejsou ani vysoké ani nízké. Platy lékařů jsou špatné. Osobně znám v pražských nemocnicích několik lékařů, kteří mají plat vzhledem k výkonům extrémně nízký, ale znám také několik lékařů, kteří jsou ze stejných důvodů vysoce přeplaceni. Kdyby „poděkovali a odešli“ ti první, byla by to pro zdravotnictví katastrofa, kdyby odešli ti druzí, byl by to velký úspěch českého zdravotnictví. Systémová chyba je, že platy mohou mít obě skupiny přibližně stejné, protože tarify nehodnotí kvalitu, ale dobu, po kterou ve zdravotnictví pracují. To někdy může být informací o schopnostech a zkušenostech, ale někdy také zcela zavádějící informace. Domnívám se, že je třeba v celém zdravotnictví zrušit tarify a způsob odměňování ředitelů upravit tak, aby byl jejich plat odvozován od kvality a nikoliv velikosti zdravotnického zařízení. A to nejen v odměnách, ale i v základním platu – od nuly až po statisíce. Ředitelem nemocnice by měl být ekonom a nikoliv lékař. Lékař, jako všichni odborníci, chce mít nejnovější přístroje bez ohledu na to, jestli je jeho zdravotnické zařízení využije. Je to prostě vlastnost všech odborníků (a čest výjimkám). Ekonom především posuzuje, jak bude zakoupené zařízení využito.

I když důchodový systém, zdravotnictví a zejména státní správa reformy nutně vyžadují, je situace v justici a školství nejhorší. Tato odvětví nejsou snad ani nadměrně drahá, ale dokonale neproduktivní. Vzpomeňme kolik „opomenutí“ různých soudců v posledních několika letech prošlo tiskem. Mám vtíravý dojem, že soudce, který opomene provést nějaký důležitý úkon, by měl z justice okamžitě odejít a to nikoliv z rozhodnutí kárné komise, ale podle zákona. Buď došlo k opomenutí proto, že je senilní, nebo proto, že je podplacený. Obojí je důvod k okamžitému odchodu. Tak jako policie musí být kontrolována komisí mimo resort, tak i justice musí být kontrolována kontrolním orgánem s justicí nesouvisejícím.

Školství je nejobtížnější případ. Reforma školského systému musí od základů změnit dosavadní zaběhané postupy. Největší obtíží jsou však samotní učitelé. Mnozí z nich jsou jednoduše nekvalitní, snad neschopní, možná jen bez zájmu. Zvýšení platu, jakkoliv žádoucí, mnoho nezmění. Neschopní zůstanou neschopnými bez ohledu na platy a schopní nepřijdou, protože pro ně nebudou volná místa. Zvýšit platy mladým, čerstvě nastoupivším, je nesmysl. Nic to neřeší a starší kvalitní to znechutí. Rozhodovat o přijímání schopných a propouštění neschopných by mohl nějaký nadřízený orgán. Tam je to ale ještě horší než na školách.

A tak spolu s Komenským (v parafrázi) „věřím i já v Bohu“, že jednou přijde vláda, nejlépe jednobarevná, která bude mít dostatek moudrosti i odvahy a učiní, co je nutno učinit. Vláda, která bude oproštěna od hádek na téma, kolik zbytečných ministerstev má mít pidistrana, která je bohužel pro vládnutí nutná a je třeba pro ni vymyslet několik zbytečných úřadů.

To přeji sobě i Vám, vážení kolegové a spolutrpitelé.



zpět na článek