Každý obor činnosti má své mýty, má je i politika. Vystupují v nich postavy, které formovaly svou dobu, ale také postavy, které by ji formovaly, kdyby...
Není výjimkou, že vznikají dvojice antipodů. Jedna z postav představuje politickou realitu a druhá hypotetickou možnost vývoje. Klasickou ukázkou takového schématu jsou Stalin a Trockij, stejně jako Castro a Che Guevara.
Trockij a Che Guevara se stali zbožňovanými ikonami, zatím co Stalin a Castro zůstávají v povědomí jako symboly útlaku a zla. Ti druzí si svou pověst jistě zaslouží. O naději, kterou vzbuzují ti první, se dá úspěšně pochybovat.
Sovětské Rusko pod Trockého vedením by jistě nebylo šťastnější. Bylo by stejně represivní jako to Stalinovo a díky teorii permanentní revoluce by byla o poznání větší jeho agresivita.
Trockij, vyhnaný z Ruska, dokázal pregnantně popsat hříchy Stalinova režimu. Jeho mýtus ale mohl vzniknout proto, že v době, kdy jeho teorie získávaly příznivce, neměl už politickou moc. Násilná smrt z něj udělala mučedníka.
Sláva Lva Trockého vybledla s rozpadem Sovětského svazu. Na přelomu tisíciletí šel do módy spíš Ernesto Che Guevara. Trička s jeho podobiznou nosili i ti, kdo nevěděli, kdo to je. Che Guevara na nich vypadal jako Kristus v baretu. Je to jen náhoda?
Che Guevara se se svým spolubojovníkem Fidelem Castrem nikdy formálně nerozešel. Přesto je vnímán v protikladu ke Castrovi jako člověk, který se na rozdíl od něj nezpronevěřil revolučním ideálům. Je překvapivé, jaké sympatie vzbuzuje věčný a neúspěšný partyzán. I z něj nakonec zrada a násilná smrt udělaly mučedníka.
Život světce prý začíná jeho smrtí. Che Guevara je toho důkazem.
Před lety jsem byl ve městě Coimbra na severu Portugalska. Je to město s proslulou univerzitou a dlouhou tradicí fada, tradiční portugalské písně připomínající tesklivý šanson. Dodnes se zpívá v místních vinárnách – trochu z tradice a trochu pro turisty.
Byli jsme se samozřejmě podívat. Seděli jsme s ostatními u vína a poslouchali až do okamžiku, kdy jeden ze zpěváků začal zpívat text s refrénem „komandante Che Guevara“. Místní se ke zpěvu nejen přidali, ale při posledním opakování refrénu už všichni stáli se zaťatými pravicemi nad hlavou.
I tak žije kult mučedníka.
Vnímání Trockého i Che Guevary jako politických ikon je zrádné. Ikoně se zpravidla nepřičítá zodpovědnost za represivní režim, který spoluvytvářela.
Jsou naštěstí i méně problémové mýty - příkladem může být J.F. Kennedy. Jeho působení v Bílém domě trvalo krátké tři roky. Ne, že by to byly až tak úspěšné tři roky. Stačil během nich dostal svět jednou na pokraj jaderné války a fakticky stačil zavést Spojené státy do konfliktu ve Vietnamu.
Mýtem se J.F. Kennedy stal díky vizi, kterou Americe dal jeho „Nový obzor“. A pak díky tomu, že byl zabit dříve, než musel řešit záporné aspekty své politiky. S těmi se museli vypořádat jeho nástupci L. Johson a R. Nixon.
I česká politika je nadána mýty a ikonami. Některé jsou vytvářeny vědomě a dlouhodobě. Mají za úkol formovat společnost určitým (v dobovém kontextu) pozitivním směrem.
Čítankovým příkladem je ikona prezidenta osvoboditele - tatíčka Masaryka. Politikům a publicistům spojeným s Hradem se podařilo stvořit postavu, která byla symbolem nové státnosti a současně „dobrotivým mocnářem“. Ironické je, že předlohou otcovského prezidenta byl otcovský císař František Josef I.
Vznikl úspěšný masarykovský kult, který trvá dodnes.
Pokus podniknout to samé s Klementem Gottwaldem beznadějně ztroskotal. Z pokusu o vytvoření havlovského kultu se stala spíš absurdní karikatura – která by se autorovi absurdních her možná i líbila.
Zajímavý je případ mytizace Julia Fučíka. Když po druhé světové válce hledala KSČ symbol své účasti v odboji, padla volba na tohoto ne příliš významného novináře. Zlí jazykové tvrdí, že původně měl tím symbolem být Vladislav Vančura - komunista, významný literát, oběť heydrichiády.
S Vančurou jako literátem se Fučík nemohl měřit, ale měl něco, co Vančura nabídnout nemohl – pohlednou tvář. A tak Max Švabinský vytvořil ikonický portrét a literární kritika propukla v nadšení nad „Reportáží psanou na oprátce“.
Roztomilou variantou politické ikony jsou maskoti. Politický a obchodní marketing se liší minimálně a pokud se podaří najít symbolický objekt, který neformálně spojí voliče s politickou stranou, je skoro vyhráno.
Tedy, úplně vyhráno bývá, když se dá objekt ztvárnit pokud možno jako plyšová postavička, kterou si můžete doma postavit na poličku, kde na ni pak padá prach. Tohle nejlépe zvládli ve Spojených státech. Už někdy od sedmdesátých let devatenáctého století používají republikáni jako maskota slona a demokraté osla.
Na naší současné politické scéně je tradičním dodavatelem maskotů TOP 09.
Prvním maskotem se stal Karel Schwarzenberg – ne snad přímo on osobně, ale jako fiktivní osoba Karla s čírem, která provázela prezidentské volby v roce 2013.
Karel Schwarzenberg se prezidentem nestal ani v popartovém ztvárnění Davida Černého - možná proto, že tehdy nikoho nenapadlo nechat ušít pár tisíc Karlů v barevném plyši. V dalším případě to ale straně vyšlo.
Druhého maskota se straně podařilo vytvořit k parlamentním volbám v roce 2017. Exotický zjev Dominika Feriho - daný etiopskými předky - katapultoval tohoto no name kandidáta do sněmovny. Nasbíral patnáct tisíc preferenčních hlasů a voličské hlasy, které v Praze přitáhl, zachovaly TOP 09 o tři desetiny procenta status parlamentní strany.
Poslanec Feri je ovšem osoba téměř neviditelná. Když pomineme jakousi strkanici na koštu vína, tak kde nic, tu nic. Pro příští volby už úlohu maskota naplní jen těžko - inu, není posvícení každý den.
Topce ovšem už zase klesly preference pod práh vstupu do sněmovny a nějakou tvář, která by ji prodala, potřebuje.
Blíží se konec listopadu a kongres strany. Část straníků vkládá naděje do Tomáše Czernina. Poté, co se příliš neosvědčili dva „občanští“ předsedové, sáhne strana možná opět do řad historické šlechty - byť tentokrát jde o pouhého hraběte.
Copak asi David Černý přimaluje jemu?
Je tu samozřejmě ještě možnost, že v čele strany stane paní Adamová Pekarová. U ní se dá ovšem očekávat, že si vhodné barvy v obličeji zvolí sama.
A existuje ovšem i krajní možnost, že by TOP 09 místo maskota přišla s programem, který by oslovil voliče. Konec konců, kdysi byla zakládána jako konzervativní strana. Jenže od té doby, co se zdá, že hlavní prioritou strany je boj za nezávislost Tibetu, ji nejdřív opustili konzervativní voliči a pak z ní odešel i zbytek konzervativního členstva.