V této části světa se něco mění, říká si občan České republiky, když sleduje zprávy o výsledcích voleb v Maďarsku.
Kdy asi takové změny přijdou i k nám, napadne ho hned jako druhá myšlenka. Na hlášeních z Budapešti není nic překvapivého. Vyhrál premiér Viktor Orbán s téměř 50 procenty hlasů a jeho strana Fidesz díky tomu obsadila dvě třetiny poslaneckých míst.
Záhy po volbách přestal vycházet jeden z posledních protiorbánovských deníků Magyar Nemzet, který vydával oligarcha Lájos Simicska, odchod z Maďarska oznámila nadace miliardáře George Sorose, který financoval většinu aktivit nevládních společností v zemi.
Otázka zní, jestli je třeba něčeho litovat. Člověk nemusí mít Orbána v oblibě, čekat ovšem, že něčemu pomůže oligarcha v roli bojovníka za svobodu tisku, třeba podle pravidla „Jsem té síly část, jež vždy chtíc zlo, vždy dobro vykoná“, to mohou jen nenapravitelní optimisté.
Také aktivisté nevládních organizací nejsou andělé v lidské podobě. Subvence na veřejně-prospěšné aktivity ze soukromých zdrojů vytvářejí poněkud neprůhledný byznys, jehož zdroje obvykle ovládnou zájmové skupiny těch, kterým jde spíše o moc a peníze než o dobro lidu.
Přesto efektivita procesu, jak se maďarský premiér zbavuje dalších odpůrců a především posiluje svou vlastní moc, bere dech každému, kdo se o Maďarsko třeba jen povrchně zajímá. Posilování jednoho muže a jedné strany u našich bývalých sousedů vypadá jako neodvratný přírodní proces.
Tím spíše, že zhruba před rokem došlo k takřka stejnému volebnímu výsledku Srbsko, kde vyhrál prezidentské volby hned v prvním kole s 55 procenty umírněný nacionalista Aleksandar Vučić. Jeho vítězství bylo ještě víc suverénní. Dostal o šest procent víc než Orbán a pět jeho nejsilnějších soupeřů, jejichž síla jinak odpovídala poraženým v maďarských volbách, bylo proti maďarským kolegům o osm procent slabší.
S jednou výjimkou nezískal Orbán v žádném obvodě pod 35 procent, jeho liberální soupeři byli lepší jen ve dvanácti z osmnácti volebních obvodů v Budapešti a vyhráli ještě v Pětikostelí a Szegedu. Podobně Vučić prohrál jen ve třech centrálních obvodech Bělehradu. Právě v centrech pár velkých měst protestovaly po volbách desítky tisíc voličů poražených stran, jiný prostor, jak ventilovat svou nespokojenost, však už neměli.
Lidé všude na světě mají rádi silné a přesvědčivé vůdce, při jejich obhajobě volebních úspěchů v Srbsku a Maďarsku se však zdá, že jde o nezvratný proces, který se nedá zastavit a o kterém nikdo neví, kam se až v těchto zemích dostanou.
K nějakému modelu neliberální demokracie, nebo jen pro formu skrývané diktatury – toho se obávají komentátoři západních médií. Může však jít o udržitelný model vládnutí, vhodný pro země, které byly zdevastovány čtyřiceti lety komunismu.
Úplně logicky proto vzniká otázka, kdo přijde na řadu příště, a jestli to náhodou nebude Česko, další postkomunistická země. Řada shodných rysů se Srbskem i Maďarskem se může najít i u nás, přesto platí, že zdejší silní vůdcové zaostávají za balkánskými kolegy o 15 procent a ke všemu ještě jsou dva. Možná je těchto 15 procent důvod, proč se vydáme přece jen jiným, možná lepším, možná horším směrem.
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus