To je to jediné, co Miloše Zemana baví
Není co závidět editorům, kteří mají do zpráv a jejich titulků vytáhnout to podstatné z rozhovorů, jež rozdává Miloš Zeman. Co slovo, to perla. A na nás, „hradčanolozích“, pak je analyzovat, kdy prezident republiky jen provokuje a kdy sděluje stanoviska, která je dobré mít za bernou minci.
V neděli Zeman opět zamotal hlavy našim západním spojencům. Jednak zmínil třetí verzi vrbětické tragédie, byť vláda Andreje Babiše (ANO) oficiálně trvá na jedné jediné. Po ministryni spravedlnosti zopakoval, že motivem mohlo být zakrytí manka. To premiér Babiš odmítl.
Jana Hamáčka (ČSSD) zase Zeman nepotěšil, když uvedl, že ministr vnitra naprosto rozumně původně plánoval moskevskou cestu s cílem obstarat anticovidovou vakcínu a domluvit pražský summit.
Ve vztahu k domácímu dění Miloš Zeman potvrdil, že v případě vyslovení nedůvěry Babišově vládě ji nechá dovládnout v demisi až do říjnových voleb. Prozradil též, že už má favorita pro prezidentské volby 2023 – a není jím nikdo jiný než Andrej Babiš.
Zdá se, že trůnění na Hradě a shlížení dolů na parlament a vládu vede české prezidenty k rozdávání rad a mouder bez ohledu na vytyčené kompetence. Z témat, která Zeman o víkendu nakousnul, je ústavně relevantní jen zacházení s kabinetem bez důvěry sněmovny.
Ústava pouze stanoví, že vláda, které byla vyjádřena nedůvěra, podá demisi do rukou prezidenta. Myslí se tím bezprostředně. O tom, zda může v demisi vládnout ještě třeba půlrok, Ústava nehovoří.
Její autoři nepochybně počítali s tím, že prezident vyvine maximální úsilí, aby země funkční vládu s důvěrou měla. Jenže Miloš Zeman zavádí neotřelé ústavní zvyklosti, jejichž součástí je obcházení poslanců, byť právě jim se má osazenstvo Strakovky zodpovídat.
A tak si všichni jen oddychli, že prezident aspoň dosud odolává svodům sestavit si vlastní vládu expertů bez politického mandátu, jakou nám naordinoval v roce 2013. Někdy holt stačí málo. Jako konstanta se bere i jeho samostatná zahraniční politika – tu směrem k Rusku, tu k Číně, tu k Izraeli.
Koordinační schůzky ústavních činitelů k mezinárodním otázkám jsou jen potěmkinovskou vesnicí, takže šéfovi Senátu Miloši Vystrčilovi vůbec nemusí vadit, že na ně prezidentem není zván. Pouze musíme doufat, že české poměry správně čtou i naši partneři v Evropské unii a NATO. Jinak by mohli propadnout dojmu, že Českou republikou a její politickou reprezentací cloumá těžká schizofrenie.
Skutečnost je taková, že si Miloš Zeman na sklonku mandátu plní sny a rozehrává mocenské hry bez ohledu na jejich dopad na společnost. V politice odjakživa jede jen na vlastní triko. O vlivné fanoušky a podporovatele nikdy nouzi neměl, tudíž si může dovolit skandální kroky a výroky stejně jako názorové veletoče.
Přesto, nebo spíš právě proto je pro členy vlády důležité s prezidentem mluvit a sledovat jeho myšlenkové pochody. Pochopil to už i Ivan Bartoš, který se v dresu Pirátů a jejich koalice se Starosty a nezávislými chystá zabojovat o premiérské křeslo. Zemana dvakrát v krátké době navštívil, aniž by po schůzkách cokoli zásadního řekl. Probíhá proces oťukávání.
Předseda každé vlády potřebuje elementární shodu s prezidentem. Zeman, přestože je Pirátům vzdálen světelné roky, zase má rád politické partnery, kteří jsou vzdělaní a čiší z nich sebevědomí. S takovými jej pak pomyslné šachové partie baví obzvlášť. To je pro něj nefalšované afrodiziakum.
Říká se to těžko, ale jakkoliv je současný prezident nestabilním prvkem domácí i zahraniční politiky, nezbývá stranickým lídrům než akceptovat jeho styl až do výběru nového. Což ale neznamená ustupovat mu v kompetenčních sporech, nebo dokonce přebírat pověsti jím šířené. To by pak bylo pro Česko skutečné ústavní i bezpečnostní riziko.
Autor je politický analytik
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus