Český ústavní systém je komplikovanější než v sousedních zemích. Máme dvě parlamentní komory, volené jindy a jinak, i pečlivě nakombinovanou dělbu povinností mezi vrcholnými institucemi. Pak se snadno může stát, že dojde k jejich nesouladu.
Prezident Miloš Zeman se ve čtvrtek 19. prosince nechal slyšet, že „cokoliv vychází od Senátu, je od ďábla“. Zároveň jej nazval antivládou. Patrně má Senát za sbor, který jenom hází vládě klacky pod nohy. Z řady příkladů mu vadí třeba návrh senátorů na širší navýšení rodičovského příspěvku – i pro rodiny s dětmi do čtyř let věku, které už tuto dávku vyčerpaly.
Postěžoval si také na sociálně demokratickou ministryni práce a sociálních věcí Janu Maláčovou, která by byla stejně štědrá jako senátoři, a naopak podpořil výdajově zdrženlivou ministryni financí Alenu Schillerovou z hnutí ANO.
Střet prezidenta s horní parlamentní komorou stojí ale na větším počtu položek. Právě proto, že se Senát volí jindy a jinak než sněmovna, je také jinak složený. Prim v něm hrají osobnosti reprezentující středopravicovou opozici, která má odlišné představy o správě věcí veřejných. Není jen dílnou, kde se opravují legislativní chyby. Prezentuje suverénní pohled na hospodářský a sociální systém.
To se mu dá těžko vyčítat. Ve sněmovně je opozice válcovaná, proto si své řekne v Senátu. Často si s ní také notují senátoři za vládní ČSSD, a tu a tam dokonce i senátoři za hnutí ANO. Členové Senátu jsou holt tvrdé palice a větší loajalitu než k partajním sekretariátům a jejich dohodám cítí ke svým voličům v jednomandátových obvodech.
Že by Senát nejraději zrušil premiér Babiš, se nelze divit. Proč ale tolik opovržení od hlavy státu, od které přitom ústava v některých bodech součinnost se Senátem předpokládá? Například při výběru soudců Ústavního soudu.
Je přece Zemanovým zájmem, aby senátoři kývli na čerstvou nominaci Pavla Šámala. Zvlášť když se v minulosti nezdráhali některé prezidentovy adepty zaříznout – naposledy Aleše Gerlocha.
Ale Miloš Zeman je právě tím dost možná podrážděný. Senátoři se jej nezdráhají kritizovat, dokonce proti němu osnovat ústavní žalobu. Na rozdíl od poslanců nechtějí nad prezidentovým opovrhováním ústavou a ústavními zvyklostmi mávnout rukou. Zadání střežit pravidla demokratického právního státu si berou k srdci.
Zemana musí provokovat i skutečnost, že se Senát stal platformou pro jeho někdejší soupeře z přímé prezidentské volby. Týká se to Pavla Fischera, Marka Hilšera, Jiřího Drahoše i Jiřího Dienstbiera. Jeho sen, že budou zašlapáni, se nevyplnil.
Naopak zastávají významné funkce a jsou často slyšet. A aby toho nebylo málo, názorově se Zemanovi vzdálil i šéf Senátu Jaroslav Kubera z ODS. Kvůli předsedově chystané cestě na Tchaj-wan prezident oficiálně stornoval jejich přátelství.
Jenže prezident i premiér mají smůlu. Nejenže se Senátu nezbaví, protože ústavní konstrukce to téměř znemožňuje, ale budou se muset potýkat i se snahou senátorů posílit své pravomoci.
Byť se na ně poslanci dívají shůry, bude-li chtít sněmovna prosadit nějaké ústavní reformy, dá se očekávat, že to senátoři podmíní rozšířením svých kompetencí při projednávání návrhů zákonů a prosazování pozměňovacích návrhů nebo při dělbě úkolů a práv s prezidentem či vládou.
Hlavně ale: kdo chce na systém brzd a protivah sahat, naznačuje, že jej omezuje v jeho plánech a choutkách. A za tuto cennou informaci buďme vděčni.
Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus