Pozitivem týdne je ustavení poslanecké sněmovny. Fridrichem Falckým byl zvolen dlouholetý, leč neznámý poslanec ČSSD Vlček, Bílá Hora je na dohled a otázkou zůstává, kdo bude představovat české stavy. Premiér sice podal demisi, ale dál zůstává ve funkci do jmenování nové vlády.
Obstrukce kolem ustavení sněmovny ovšem způsobily, že nový rozpočet i s předvolebními dárečky musela začít sestavovat vláda stará. Přestože měla úkol heroický, seškrtat deficit způsobený vlastním předvolebním slibováním o devadesát miliard, nalezla peníze, aby zaplatila voličským skupinám, na které spoléhá – státním zaměstnancům a důchodcům. Vzhledem k tomu, že ono navýšení šlo na úkor výstavby a údržby komunikací, nejspíš zvítězila představa, že díky kombinaci nového silničního zákona a cen benzínu budou lidé vyjíždět opravdu jen v nejnutnějších případech.
Kromě toho, že novopečený premiér sestavuje vládu, má na krku také věc od dob Ctiradových nevídanou. V jeho bezprostředním okolí vypukla dívčí válka. Jejími protagonistkami jsou dosavadní první dáma ODS Miroslava Němcová, stoupající hvězda doposud nepříliš výrazné pražské poslankyně Lucie Talmanové a rozhořčená manželka Pavla Topolánková.
Mirek Topolánek není prvním ani posledním člověkem na světě, kterému rodinné vztahy pošramotila kariéra a s ní spojené pracovní vypětí i změna životního stylu. Zdá se, že právě drby o jeho vztahu s Lucií Talmanovou byly poslední kapkou, která Pavlu Topolánkovou nadzvedla. Ono nadzvednutí Pavly Topolánkové… já bych kandidovat za partu, ve které je bývalý vojenský prokurátor a komunistický kandidát na presidenta Kříženecký, nešel.
Racionálním jádrem vzestupu Talmanové je skutečnost, že Miroslava Němcová nemá dobrý rok. Volební kampaň ODS byla evidentně postavena na tom, že jako jediná žena v nejužším vedení ODS bude tou nejvlídnější a nejméně konfliktní osobou. V Topolánkově strategii změny image modrých ptáků to byla jedna z rolí klíčových a s tím souvisel i prostor, kterého se jí v rámci předvolební kampaně dostalo. Neodpovídal tomu volební výsledek na Vysočině, kde byla jednotkou na kandidátce, neodpovídal tomu výsledek ODS v okrese Žďár nad Sázavou a nedopovídal tomu ani volební výsledek v samotném Žďáře nad Sázavou, kde paní poslankyně žije. Vynikajících deset procent osobních volebních preferencí tak svědčí o tom, že spíše přesvědčovala přesvědčené, než nerozhodnuté.
Kandidatura na předsedkyni sněmovny prokázala, že Miroslava Němcová není obecně přijatelnou ani v rámci Topolánkovy trojkoaliční stovky a první kolo zatím posledního hlasování, kdy poslanci této skupiny přistupovaly k urně s vědomím bezproblémové volby (a tím nižším vědomím vlastní odpovědnosti k dohodám), to potvrdilo.
ČSSD dlouhá léta profitovala z popularity Petry Buzkové, která svoji skvělou kariéru založila na pozici stranického maskota, vlídné a obecně přijatelné tváře, střežící se jakéhokoli kontroverzního tématu. Lucie Talmanová základní předpoklady pro to, aby se v ODS pokusila o obsazení či vybudování podobné pozice, nepochybně má, volbou za místopředsedkyni sněmovny k tomu dostala šanci. Stejně tak i prosazení Miroslavy Němcové na druhé místopředsednické místo svědčí, že ani ona neztratila možnost zůstat na jednom z politických vrcholů. Jaká je skutečná pozice obou dam v ODS, o tom za několik měsíců rozhodne volební kongres. Na nich to již od dob Václava Klause nemají oblíbenci předsedovi nijak lehké.
Vyjednávání za účasti presidenta ukázala, že Jiří Paroubek je ochoten k ústupkům pouze tehdy, když mu nic jiného nezbude. Jeho souhlas s volbou podzimního Vlčka byl vynucen postojem komunistů, jimž se za jejich státotvornost dostalo odměny v podobě další legitimizace jejich revanšistického spolku. Byl přijat jejich návrh na odblokování sněmovny a v nejvyšších a nejoficiálnějších patrech politiky s nimi bylo zacházeno jako s rovnými. Zrazen čtvrtinou „své“ stovky byl Jiří Paroubek donucen respektovat diktát čtyř ostatních stran, zjevně na takový vývoj nepřipraven a zmaten. Proto i nominace snadno obětovatelného Vlčka, která socialistům nechává i nadále maximální prostor.
Kvadraturou kruhu, kterou Topolánek řeší v tuto chvíli v politice, je průchodnost jím nominované vlády sněmovnou tak, aby neztratil podporu „svojí“ stovky a přitom buďto donutil Paroubka nechat menšinovou vládu sněmovnou projít, nebo ztratit co největší díl důvěryhodnosti. Paroubek řeší stejný problém v gardu opačném. Jak shodit Topolánkův pokus, aby vina zůstala na druhé straně a jak znevěrohodnit ODS ve vztahu ke koaličním partnerům, aby získal další prostor pro vyjednávání s lidovci a zelenými pro svůj druhý pokus. Zajímavým signálem je i těsné, ale bezproblémové zvolení Vojtěcha Filipa místopředsedou sněmovny. Lze z něj vyčíst jediné – pokud budou komunisti sledovat vlastní politiku nezávislou na ČSSD, mohou se dočkat výrazných posunů ve vzájemné komunikaci s ostatními stranami, protože Paroubkův politický styl, založený na sbližování socialistů s komunisty a exkluzivním využívání hlasovací síly KSČM ve svůj prospěch, dnes představuje mnohem větší nebezpečí než separátní vyjednávání se slabší z obou marxistických stran.
Poté, co se podařilo uvolnit ledy blokující sněmovnu, se povolební martýrium blíží k dalšímu kritickému bodu. Nepochybně dojde ke jmenování Topolánkovy vlády a nepochybně bude přerušeno Paroubkovo angažmá ve Strakovce. Do měsíce od tohoto momentu nastane rozhodující hlasování o důvěře. Zdá se, že Topolánek příliš nevěří na jednoho socialistu nebo komunistu, který v rozhodujícím momentě bude postižen náhlou příhodou břišní, a chce přimět ČSSD, aby vznik této vlády umožnila. Sice tím riskuje narušení vztahů s KDU a SZ, které bude zoufale potřebovat pět minut po onom hlasování, ale na druhou stranu nutí Paroubka k jasnému vyjádření toho, co vlastně chce. To je něco, co Paroubek neudělal od chvíle, kdy zjistil, že s komunisty nemá sto jeden mandát.
Jak se Topolánek v sobotní MfD přiznal, má v úmyslu budovat plnohodnotnou vládu s mandátem nejméně na tři roky, pokud se ČSSD bude ochotna zavázat k takové toleranci. V opačném případě bude prosazovat projekt dočasné vlády, ve které by se neúčastnil a která by měla mandát přivést zemi k volbám ve lhůtě co nejkratší. V každém případě hodlá dále omezovat Paroubkův operační prostor poukazováním na nutnost řádné přípravy na české předsednictví EU a otloukat socialistům o hlavu požadavek na jejich, alespoň minimální, státotvornost.
Před vůdcem socialistů stojí dvě nepříliš vábné možnosti. Schválením Topolánkovy vlády dostává menšinová vláda ODS v podstatě bianko šek. Při první nedohodě mezi premiérem a ČSSD může Topolánek svoji vládu přeměnit z menšinové na nevětšinovou tím, že prostě vymění ministry naoktrojované mu Paroubkem za ministry, na kterých se dohodne s Kalouskem a Bursíkem. Trojkoaliční stovková vláda vznikne Paroubkovi přímo pod nosem a on bude schopen o tom pouze diskutovat a důrazně protestovat.
Neschválením Topolánkovy vlády se přes všechny řeči, že za všechno si Topolánek může sám, Paroubek jasně vyjádří o tom, že není ochoten připustit jiného premiéra, než sebe. V té chvíli přijde další ze silných rolí presidenta, který se nepochybně vloží vlastními podmínkami do Paroubkových představ o sestavování vlády. Lze sice očekávat, že Paroubek bude pověřen tím, aby vedl jednání a ukázal svého Kotta, president však může v kterémkoli okamžiku pokládat obtížně překonatelné podmínky, namátkou převolení předsedy sněmovny na někoho z jiné strany, což byla podmínka, kterou ČSSD žádala pro sebe a nepochybně ji považovala za spravedlivou, oprášení požadavku na sto jeden podpis poslance pod Paroubkovo premiérování a případně to ještě posílit informací, že podpisy od komunistů nebude počítat. Ve Strakovce by nadále seděla Topolánkova pověřená vláda a Paroubek by vymýšlel, kterak s prázdnýma rukama získat poslance vládní strany do otevřeného holportu s KSČM. Protože pravděpodobně nebude schopen splnit presidentovy kvalifikační podmínky, bude růst tlak na uskutečnění předčasných voleb, zvláště proto, že za dveřmi je půlrok českého předsednictví EU.
Pro Jiřího Paroubka tak může snadno nastat situace, které se celou dobu snaží zabránit. Jít do předčasných voleb jako poražený z povolebních tahanic, jako mistr destrukce a obstrukce, ale též jako politik, který nic jiného nedokázal. V uplynulých volbách navíc ČSSD použila a vyčerpala jednorázové strašení, jinou formu slavné modré „mobilisace“ z roku 1998. Neúspěšné povolební vydírání se pro Jiřího Paroubka může snadno stát volební katastrofou. Průzkumy veřejného mínění, na které velmi dává, navíc signalizují, že současná politika ČSSD si mnoho příznivců nezískává.
V rámci Moravcovy „One Paroubek Show“ padly také zajímavé informace. Vysluhující premiér zdaleka nehýřil takovou sebejistotou a bojovností jako ještě před pár dny. Zdá se, že nejhorším strašákem v tuto chvíli jsou pro něj předčasné volby zřetelně označené jako reparát za červen.
Výkřik „Aby k nim vůbec někdo přišel!“ je reálným vyjádřením disciplíny voličů ČSSD a Paroubokva názoru na ni.
Zatím je připouští pouze ve spojení s krajskými volbami 2008 (vyšší volební účast by mohla pomoci k vylepšení zatím žalostných výsledků ČSSD v regionálkách), a to ve vazbě na dva roky tiché koalice, kterou by sice Lidový dům řídil po telefonu, ale zodpovědnost by připadala Mirku Topolánkovi a ODS. Do seznamu „nepřijatelných“ ministrů přibyl Saša Vondra, na stranu druhou Paroubkova rétorika výrazně ztratila na své rezolutnosti.
Důležitou součástí pořadu bylo i hodnocení Paroubkova premiérského expozé. Ten se sice pokusil odvést debatu k evropské ústavní smlouvě, ovšem Václav Moravec tentokrát zaťal do živého a od proklamací přešel k euru. O užitečnosti společné měny panují názory různé, skutečností ovšem je, že dodržování konvergenčních kritérií jednoznačně vypovídá o schopnosti vlády udržet pořádek ve státních financích. Jak náměstek ministra financí Janota, tak i viceguvernér centrální banky Singer se vzácně shodli, že rok Paroubkova vládnutí se stojedenáctkovou parlamentní koalicí byl pro státní finance ranou do vazu. Premiér se zmohl pouze na přiznání, že jemu rozmařilé hospodaření nevadí, pokud je spojeno s uplácením voličů ČSSD.
Na závěr osobní dojem: Jiří Paroubek poprvé od voleb působil jako člověk, který nevěří ve vlastní vítězství.