Oba povolební bloky se zakopaly ve svých pozicích a čekají na chybu protivníka.
Pozice trojbloku ODS – KDU-ČSL – SZ byla výrazně oslabena jednotným hlasováním při volbě předsedy sněmovny. Ve správné odpovědi na otázku, proč se tak stalo, spočívá klíč k úspěchu další Topolánkovy taktiky.
Pokud za oním chybějícím hlasem pro Miroslavu Němcovou je její selhání jako krajského lídra i pokusu vytvořit ve volební kampani právě z ní vlídnou tvář ODS, může být Mirek Topolánek relativně klidným. Situace se vystříbří, buďto Němcovou udrží anebo vymění, ale koaliční projekt to při troše šikovnosti neovlivní. Stejná premisa platí pro možný pokus lidovců hledat „kompromisního“ kandidáta v Janu Kasalovi
Horší situace hrozí, pokud mezi poslanci ODS existuje dostatečně silná vůle skupinky, či jednotlivce prosadit spoluvládnutí s Paroubkem, tolik osvědčené v Praze, případně se začal rozpadat Bursíkův minitým. Pak by byla faktická převaha na straně marxistického dvojbloku a bylo by jen otázkou času, kdy se toto kukaččí vejce vyklube.
Je ovšem velmi pravděpodobné, že toto nepříjemné hlasování bylo partyzánštinou, o které Jiří Paroubek nevěděl. Pokud by byl na tuto situaci připraven, pravděpodobně by neudělal tak školáckou chybu, jakou předvedl s ostrým startem běhu pro talenty. Studená sprcha, spojená se spoustou šampónu, které se mu dostalo od presidenta, byla předvídatelným výsledkem. Jiří Paroubek z ní vyšel jako nepříliš bystrý snaživec, vytahaný panem učitelem za uši.
Pokud ovšem bylo něco varujícího na oné volbě, byl to způsob, jakým se Jiřímu Paroubkovi podařilo obejít zásadu tajného hlasování, aby si zajistil nepříliš jistou loajalitu vlastních poslanců. Pravdu děl v novácké sedmičce Lubomír Zaorálek, že vše proběhlo přesně podle platných pravidel hlasování. Stejně však je pravdou, že poslanci ČSSD si museli připadat jak u manifestační volby jednotné kandidátky Národní fronty. Kdoví, možná se jim v očích leskla slza sentimentu.
Nelze se však tvářit, že tento postup byl něčím výjimečným, co spadlo z nebe vynuceno výjimečnou situací. Tento způsob řešení přímo navazuje na diktaturu, kterou Jiří Paroubek před rokem zavedl ČSSD a které se strana podřídila. Spojme to se způsobem, kterým si ČSSD podřídila část policie a státního zastupitelství a se způsobem, jakým se pokoušela tuto agenturu využívat ke svým politickým cílům a pak již není obtížné si představit, jak by vypadal talentovaný režim postavený na otevřené parlamentní koalici ČSSD-KSČM. Slova Jiřího Paroubka o tom, že čtvrté volební vítězství bude snazší, než to třetí, nabývají v tomto světle význam zcela konkrétní hrozby s Lukašenkovou tváří.
Paroubkova taktika je v tomto okamžiku jasná. Potřebuje udržet jednotu svojí rudé stovky, ať jde o vlastní poslance, tak o bezpodmínečnou podporu komunistů. Proto také odmítá vyjednávat bez účasti Filipa a jako lev bojuje za plný pardon komunistů v českém politickém systému. Malou politickou aritmetiku, jak se pochlubil, ovládá skutečně dokonale. Ví velmi dobře, že pokud oslabení komunisté získají jen stín podezření, že by byl ochoten se domluvit s ODS na jejich úkor, dohodnou se s koalicí raději sami. Komunistické vedení na předčasných volbách může ztratit mnohem méně, než na tom, kdyby po dohodě mezi ostatními stranami ztratili kromě volebního výsledku navíc parlamentní posty dohodnuté ještě se Špidlou.
Pokud odhlédneme od ideologie, mezi oběma parlamentními bloky je zásadní rozdíl v předvolebním slibu. Dnešní Topolánkův blok sliboval změnu, socialisté s komunisty zachování, případně ještě prohloubení statutu quo, který se nebezpečně začal přibližovat socialismu s lidskou tváří a odborovými centrálami řízenými podniky. Z této opět jednoduché matematiky plyne, že velká koalice, která je logicky dohodou o korytech, nikoli změně, by byla jednoznačným vítězstvím Paroubka a zradou na voličích v podání ODS. Až sem to Paroubek také chápe velmi dobře. Na elektorátu ODS by došlo k tak nenapravitelným škodám, že jenom na něm (Paroubkovi) by záleželo, kdy si utrhne vítězné plody předčasných voleb.
Pokud by měl Paroubek sestavit funkční vládu, ve které by byl premiérem, musel by na svoji stranu získat některého z menších koaličních partnerů ODS. Pro ty je ovšem otevřená spolupráce s KSČM zatím nepředstavitelnou a bez komunistů to nejde. Ve velké koalici s ODS by premiérem byl někdo z ODS. Zdá se tedy, že jeho počítání do sta umožňuje pouze kruhovou obranu a stěží lze vypočítat vítěznou variantu, která by nevedla přes předčasné volby. Přeběhlíka, kterému by spolupráce s komunisty nevadila, Paroubek evidentně nemá a postupem času jej získat bude stále těžší.
Pokud nedojde k odblokování situace ve sněmovně, budou jediným východiskem předčasné parlamentní volby. Návrat části voličů od ČSSD ke KSČM, který by velmi nutně potřeboval Vojtěch Filip, aby obhájil svoji pozici proti tvrdému jádru vlastní strany, by nemělo výrazný vliv na celkovou situaci. Počet poslanců obou stran by byl v konečném výsledku plus-mínus stejný.
Neznámou jsou voliči, které k urnám přivedla negativní kampaň ČSSD. Vzhledem k tomu, že ODS může získat čas a prostor k tomu, aby přivedla na správnou míru řadu lží a polopravd, se kterými socialisté operovali a vzhledem k tomu, že strašení dokáže zabírat jen po určitou dobu, nemusejí přijít v takovém počtu. Voliči ČSSD navíc patří k těm nejméně stálým a odhodlaným.
Vzniklá situace je pro socialisty nepříjemná tím, že v patu jsou především oni. Nemají silné tahy a přitom předseda vlády je spoluodpovědný za řešení situace. Rychle ji vyřešit ovšem může pouze kapitulací. Možná existuje cesta trpělivé a jemné hry s pomalým přebíráním iniciativy, zdá se, že nic není Paroubkovi více vzdáleno, než trpělivé budování pozice. Zatím v tom létá, jak opilec mezi zdí a kandelábrem a občas nějakou vezme i o chodník.
Riziko ztráty volebního výsledku je v takovém případě poměrně značné.
Opakovat výsledek nad pětatřiceti procenty ovšem bude velmi obtížné i pro ODS. Část jejich voličů nepřišla k volbám, ale k referendu o Paroubkovi a Rathovi a ani jim se nemusí chtít přijít znovu. Taktika pro ODS je jasná. Stát si za svojí změnou, viníkem předčasných voleb učinit ČSSD, dokázat jejich lhaní ve volební kampani a v mezičase přetvořit Paroubkův mediální obraz razantního zachránce ČSSD i pracujícího lidu ve vzteklého šaška, který v tom lítá ode zdi ke zdi.
I tady je pravděpodobné, že část voličů z června nemusí k mimořádným volbám přijít. Voličské jádro ODS je však nepoměrně pevnější a větší, než je tomu u ČSSD, veškerá motivace voličů ODS z června bude dále přetrvávat.
Strana zelených svoji kampaň založí nejspíše na volání po změně volebního zákona zpět ke druhému skrutiniu a bude doufat v protestní hlasy. Na stranu druhou reálně hrozí, že její voliče může přetáhnout buďto ODS anebo KDU-ČSL pokud by se rozhodla kandidovat v koalici, například se SNK-ED. Zisk protestních hlasů se ovšem může týkat nejvýše několika málo procent mimoparlamentních stran a v těchto vodách bude lovit především ODS. Naopak, přechodem hlasu od zelených k jiné parlamentní straně získává tento hlas ihned prakticky dvojnásobnou váhu a především v malých krajích si volič dvakrát rozmyslí, aby znovu nechal svůj hlas propadnout. Kouzlo této matematiky říká, že zelení sice mohou vypadnout z parlamentu, pokud je opustí pouhá čtvrtina jejich voličů, jejich hlasy pro jinou koaliční stranu ovšem mohou zavážit natolik, že propad zelených mandátů vyrovná přírůstek mandátů ODS a KDU-ČSL.
Vystřízlivění SNK-ED a neúspěch KDU-ČSL ve volbách může vést obě strany ke sňatku z rozumu ve snaze alespoň sloučit volební podporu lidovců se dvěma procenty volební podpory SNK-ED. Problémem může být fakt, že volební zákon určuje pro koalice zvýšený limit na úrovni deseti procent, což by mohlo ze sněmovny vyhnat obě strany, zatímco pokud by na kandidátce KDU-ČSL kandidovali lidé nominovaní SNK-ED, neviděla by pražská strana z peněz za volby ani korunu.
V případě nedohody ovšem řada červnových voličů SNK-ED bude pravděpodobně volit ODS, možná zelené, obecně lze čekat, že propad voličských hlasů (pokud ze sněmovny nevypadnou zelení) bude ještě menší, než v červnu.
Předčasné volby proto představují pro obě velké strany nemalé riziko se špatně odhadnutelným výsledkem. Pro mnoho poslanců tak může skončit pobyt v parlamentních seslích mnohem dříve, než doufali. Čtvrteční volba předsedy parlamentu ukázala, že ODS v budoucnu musí počítat s tím, že v tajné volbě se může vyskytnout poslanec, který upřednostní svoje zájmy nad zájmy koalice, ovšem prokázala také, že ČSSD s takovou možností kalkuluje mezi svými poslanci natvrdo již dnes. Jestliže pro kteroukoli stranu znamená přechod barikády fatální následky do budoucna, nemusí to platit pro jednotlivce, který se bude cítit ohrožen právě tím, že drží basu.
Po klidném víkendu se tedy můžeme dočkat ještě značných turbulencí.