Jsou rozhodnutí, která nelze učinit bez znalosti historie. Jsou rozhodnutí, jež politiky povyšují na státníky. Rozhodnutí české vlády uzavřít všechny školy a nechat je doposud uzavřené mezi ně nepatří.
Český stát vznikl před tisíci lety; za tu dobu jsme přečkali habsburskou centralizaci (germanizaci), heydrichiádu, znárodnění i politické čistky. Vždy jsme měli víru v budoucnost; budoucnost založenou na vzdělání. Ostatně Palacký, Masaryk nebo i Havel byli intelektuálové, žádní montážnící. Současná vláda nám ale budoucnost bere. Distanční výuka není nic jiného než systémové utlumení vzdělanosti, konkurenceschopnosti a sebevědomí národa (jsem si vědom, že „národ“ je dnes ošklivé slovo).
Co ročník, to zhruba sto tisíc budoucích dospělých jedinců, občanů republiky. Celkem bylo vládním školním lockdownem postiženo jeden a půl miliónu žáků a studentů. A mezi nimi jsou desetitisíce, možná statisíce těch, kteří si vysnili své povolání – a mají pro ně i osobní předpoklady a společnosti by byli prospěšní –, a teď se jim ze života stává temná stezka bez návratu. Kolik dětí má doma skutečně zázemí, aby plnohodnotně zvládlo učivo (či odbornost) distančním způsobem? Zázemí nespočívá toliko v materiální vybavenosti (ačkoliv bez té to nejde), jako je počítač, připojení a vlastní pokoj; ale i v nemateriální podpoře, což je nejméně jeden rodič, který má čas a je kompetentní. Kompetence rodiče má dvě složky: znalost učiva a schopnost tu znalost předat. Dovolím si odhadnout, že skutečné zázemí má doma tak deset procent dětí.
Počínání české vlády je neobhajitelné. Když už i EU, konkrétně Evropské středisko pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC), sdělí (viz zde), že negativní dopad zavření škol převyšuje nad přínosem prevence; je evidentní, že se v Česku stala chyba. Je frustrující vidět, že to nikomu nevadí.
Albert Einstein definoval šílenství jako dělat stejnou věc znovu a znovu a očekávat jiné výsledky. Jaké výsledky můžeme očekávat od protiepidemického systému PES, který je založen na ukazatelích, které nelze zpochybnit, ale ani ověřit. Pro pochopení tohoto tvrzení musím uvést dvě základní fakta, která například paní Merkelová nebo pan Putin svým lidem říkají, u nás oficiálně slyšet nebyly:
Za prvé, covid–19 je respirační onemocnění. To znamená, že jakýkoliv výsledek testu covid negativní (je jedno, jestli PCR či antigenní test) má omezenou platnost. Po pravdě, asi tak deset minut.
Za druhé, vakcinace proti covid-19 chrání proti covidu jen očkovaného. To znamená, že očkovaní lidé mohou nakazit covidem neočkované.
Uvědomíme-li si tyto neměnné „proměnné“, pak výpočet indexu rizika dle PES musíme chápat jako humanitní počin a nikoliv jako exaktní postup. Kupříkladu ukazatel počtu pozitivních seniorů v populaci lze jednoduše ovlivnit načasováním, výběrem a množstvím testovaných osob.
A ukazatel počtu hospitalizovaných je kapitola sama o sobě. Jak v počtu diagnostikovaných případů covid, tak v počtu zemřelých s covid (předložka „s“ je důležitá) jsme v evropském žebříčku hodně vpředu. Nikdo se nepozastavil nad zvláštní náhodou, a to že počet zemřelých i hospitalizovaných s covid nám začal enormně růst od okamžiku, kdy zdravotní pojišťovny zvedly platby za covidové pacienty. Příklad: Ležíte-li na JIP s rakovinou hrtanu, nemocnice vyinkasuje od pojišťovny částku 166 tisíc (týdně); ležíte-li na JIP po operaci slepého střeva, ale v chorobopisu se objeví i kouzelné slovo „covid“, nemocnice vyinkasuje od pojišťovny částku 579 tisíc (týdně). To je sakra rozdíl. Péče o pacienty je stejná, jediná odlišnost spočívá ve vyčerpávající povinnosti zdravotníků neustále oblékat a svlékat ochranné obleky (skafandry). Není sporu, že zdravotníci v nemocnicích jedou na maximum (doslova „padají na hubu“), ale též musíme dodat, že ekonomičtí náměstkové mají již delší dobu nekončící večírek. Chceme-li snížit index rizikovosti v PES a opustit vedoucí příčky evropských statistik, stačí snížit platby za covidové pacienty.
Jak to vše souvisí s osmiletým klukem, který nemůže do školy a musí být zavřený doma? Jeho sedmiletá sestřička ale do školy může. Odpověď zní: nijak. Desetiletí či šestnáctiletí nejsou rizikem pro společnost; naopak, jsou jediným živým aktivem, které máme. Likvidace tohoto aktiva je v každé civilizaci považováno za akt velezrady.
Už téměř roční uzavření škol bude mít fatální následky, ekonomické i společenské. Včera bylo pozdě školy otevřít. Této vládě je to jedno, zjevně funguje na principu carpe diem, nezajímá ji, co bude zítra. Příznačné je, že ani jeden z ministrů se nepostavil a nehájil českou budoucnost. Vláda dělá jen svou práci, jako za protektorátu či za normalizace. Opravdu si tohle zasloužíme?