Viz například projekt nové budovy Obchodní banky v Praze v Radlicích: Tam už neexistuje žádné ředitelské patro, všechny prostory jsou přístupné pro všechny a vedení banky i architekt Josef Pleskot maximálně dbali na to, aby v budově bylo co nejvíce prostoru, kde každý může potkat každého, kde je možné otevřeně a příjemně o všech problémech komunikovat.
Úvahy psychologů vyplývají z poznání, že každému velkému výsledku předchází velké očekávání (značná pozitivní síla) a že pro jakoukoliv fungující strukturu je proto vždy nejdůležitější vztah centra a periferie, šéfa a jeho oponentů. Právě podle tohoto vztahu lze měřit kulturu daného prostředí: Jakýkoliv brutální, netaktický či jen nešikovný zásah do těla nějakého organismu (společnosti) vždy narušuje sociální vztahy a negativně ovlivní právě výkonnost a efektivitu. A to je bohužel přesně to, co ve středu 7. listopadu 2007 předvedl ministr zdravotnictví a bývalý ředitel nemocnice v Ivančicích Tomáš Julínek (*1956), když odvolal profesora Pavla Klenera (*1937) z místa ředitele Ústavu hematologie a krevní transfúze, s odůvodněním, že selhal jako manažer: odmítl připravit tento ústav na spojení s Všeobecnou fakultní nemocnicí.
Pan profesor Pavel Klener to zdůvodnil, jak řekl HN, následovně: „Slučování považuji za iracionální, ústav funguje perfektně, stejně perfektně funguje spolupráce s nemocnicí. Nebyl mi předložen žádný relevantní argument, co to sloučení přinese ani po stránce faktické, ani ekonomické.“
Ministr vydal rozkaz, profesor Klener neuposlechl, byl odvolán.
O čem tento typ chování svědčí:
1) O neúctě dočasného úředníka exekutivy, kterého si my občané platíme ze svých daní, k vysokým lidským výkonům. Profesor Klener je přední český onkolog, přednosta kliniky, onkologii se věnuje soustavně od půlky sedmdesátých let a publikoval patnáct odborných monografií a řadu skript či učebnic pro zdravotní školy, bakaláře i mediky. Jeho názor by měl každý ministr pokorně vyslechnout a buď ho přesvědčit o svém řešení, nebo naopak panu profesorovi ustoupit, aby nenarušil sociální vztahy na tak exponovaném pracovišti, kde jde o to nejcennější: zdraví lidí, za které je právě pan ministr zodpovědný.
2) O pohrdání veřejností: Chce-li někdo učinit takový krok, že přičleňuje k malému pracovišti prodělkové nemocnice, které má 50 zaměstnanců, 450 zaměstnanců prosperujícího a nezadluženého ústavu, měl by takové rozhodnutí transparentně a logicky zdůvodnit. Neučiní-li tak, podporuje tím vznik fám, jak na to třeba upozornilo Právo: Plány na spojení obou zařízení mohou být motivovány zájmem o některé lukrativní pozemky v blízkosti Karlova náměstí v Praze. Jde tedy o manažerské selhání pana ministra.
3) O neznalosti nebo nerespektování způsobu práce na špičkových pracovištích, jejichž tým se buduje léta a velice těžce. Po spojení s nemocnicí by se takový tým mohl rozplynout, a tím de facto zaniknout. Přitom jde o světově renomované pracoviště hlavně v oblasti transplantace kostní dřeně s mezinárodní akreditací, o kterou by pracoviště mohlo přijít. Takových pracovišť nemáme v České republice mnoho.
4) O manipulaci s informacemi. Před veřejností bylo zatajeno, že ústav (jde o příspěvkovou organizaci) nebyl dotován z peněz státu, vydělal si na svou činnost léčbou a vědeckou prací. Není zadlužen a díky odborné úrovni získává i peníze z mezinárodní spolupráce. Státní příspěvek na dostavbu ústavu, který už schválil parlament, v němž mělo být instalováno několik nových provozů, ministerstvo pana Julínka zadrželo. Naopak nutí ústav, aby se začlenil do VFN.
5) O nepromyšlenosti transformace: rezortní výzkumné ústavy se mají sloučit s fakultními nemocnicemi, které se mají stát nemocnicemi univerzitními a akciovými společnostmi. Asi třetinu akcií by vlastnila univerzita. Jenže zákon o univerzitních nemocnicích ještě neexistuje, teprve se připravuje, nikdo neví v jaké formě bude nakonec přijat, prosperující ústav je tedy tlačen do formace, jejíž souřadnice nikdo nezná, což je nezodpovědné.
6) Jde o naprosto nevyzkoušený experiment připomínající direktivní opatření totalitních systémů, které nepřipouštěly různorodost vlastnických práv a vztahů: v sousedním Německu například existuje řada výzkumných pracovišť i mimo univerzity a tyto ústavy jsou financované z mnoha různých zdrojů: z plateb ze zdravotních pojišťoven, ze státních dotací, grantů, mezinárodních projektů, od soukromých firem a samozřejmě i z peněz Evropské unie. Proto také v jednu chvíli navrhoval profesor Klener, aby se ústav proměnil na akciovou společnost či dokonce úplně privatizoval.
Velké molochy jako je VFN vysoce specializovaným pracovištím nikdy nesvědčí.
Sedmdesátiletý profesor Klener za situace, kdy nemohl jako lékař přijmout odpovědnost za dané řešení, které mu nikdo nebyl schopen řádně zdůvodnit, učinil jediné, co mohl: obrátil se na veřejnost. To mu lze těžko vyčítat.
Vyčítat ale můžeme panu ministrovi, že se neumí chovat. Jak nedávno připomněl Jacques Rupnik, když ve Francii došlo v roce 1968 k velkému veřejnému sporu mezi filozofem Sartrem a prezidentem De Gaullem kvůli policejním zásahům a filozof prezidenta nazval diktátorem, pan prezident ve své odpovědi Sartra nazval Mistrem. Nejprve se mu uklonil a pak mu řádně vysvětlil důvody svého jednání. Toto gesto je projevem vysoké kultury. Způsob komunikace ministra Julínka s profesorem Klenerem je o pravém opaku: o aroganci moci.
(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)
Autor je novinář a spisovatel