Pokud chtěli autoři návrhu poukázat na skutečnost, že energetická bezpečnost by měla být prvořadou prioritou, a proto je záhodno ji učinit předmětem věcné debaty napříč spektrem, měli naprostou pravdu. Hrát si na koalici a opozici, když je nutné na desetiletí předem určit, jak a čím budeme svítit a zahřívat se, je riskantní. V tomto duchu naštěstí také vyznělo společné vystoupení šéfů sociální demokracie a zelených, Jiřího Paroubka a Martina Bursíka, v nedělních Otázkách Václava Moravce.
Záleželo-li ale někomu pouze na vražení klínu mezi vládní strany, choval se nečestně a nezodpovědně. Takto by šlo rozbít jakýkoli kabinet. Současný, minulý i příští. Navíc není právě v zájmu ČSSD jednou provždy si zabouchnout dveře ať už k zeleným, nebo k jejich voličům. I kdyby dnešní Strana zelených obětovala svůj postoj k jádru podobně jako dříve ostatní vlajkové body volebního programu - například evropskou politiku, podporu referenda nebo odpor ke korupční politice - jenom aby udržela Topolánkův tým ve Strakově akademii, sotva by zapomněla na poťouchlost za jiných okolností přirozených partnerů nalevo. Sociálním demokratům a zeleným spíše než války sluší oťukávání a sbližování se. Dnešní zpupné krátkozrakosti mohou nejpozději po příštích volbách sociální demokraté krutě litovat.
Mnozí pozorovatelé předpokládali, že kromě ČSSD a KSČM bude pro radikální návrh předložený Milanem Urbanem hlasovat též několik občansko-demokratických poslanců. Reformní platforma kočírovaná Vlastimilem Tlustým se velmi ochotně vymezuje vůči vládě a Topolánkově vedení ODS. Zejména poslanci Klas a Raninec jsou přesvědčeni, že koaliční smlouvou se zelenými spoutaná energetická koncepce není reálná, perspektivní a pro stát výhodná. Kabinet může být spokojen, že jim tentokrát stačil kompromis v podobě rýsující se parlamentní diskuse nad aktualizovanou vládní energetickou strategií. Do budoucna se ale dá očekávat, že odstředivé tendence v rámci koalice i v jednotlivých partajích budou sílit a projevovat se při nejrůznějších příležitostech.
Kapitolou samou pro sebe pak je otázka, zda má Česká republika více spoléhat na jaderné zdroje. Zatím patříme k vývozcům elektřiny. Na úkor životního prostředí i zdraví. Naše spotřeba roste o 2,8% ročně, odhad na další čtyři roky činí 2,9% a pak jen 2 celá procenta ročně. Mnohé bychom mohli získat šetrným zacházením s energií, posílením role obnovitelných zdrojů, především biomasy, a promyšleným dovozem zemního plynu z Ruska.
Česká ekonomika navíc na každou vyrobenou korunu hrubého domácího produktu spotřebuje zhruba dvakrát tolik energie, co státy staré evropské patnáctky. Naléhavým problémem se tak ukazuje velmi vysoká náročnost naší ekonomiky na uhlí, uran, ropu a zemní plyn. Jinými slovy, energetickou náročnost musíme účinnými opatřeními snižovat. Vojtěch Kotecký z Hnutí Duha logicky doporučuje ekologickou daňovou reformu, motivující průmysl k investicím do vysoce efektivních technologií a k inovacím. Dále potřebujeme lepší systém obchodování s emisemi, granty pro domácnosti i pro majitele domů, aby mohli investovat do zateplování, do snižování plýtvání energií při vytápění domácností a tak dále.
Nejde přitom jen o elementární šetrnost. Máme co do činění se zápasem s pokřivenou modlou růstu růstu, jehož ústředním aktérem by měla být sociální demokracie. V ní bylo dokonce ještě nedávno také slyšet o vlivných členech obezřetných před ambiciózními atomovými plány - patřila k nim například Petra Buzková. Bylo by podezřelé a zbytečné, kdyby teď sociální demokracii opanovala absolutní jednota.
Mezi ostatními účastníky celospolečenské diskuse o energetické politice země by měli být nejen vědci a energetičtí experti, ale i diplomaté (to hlavně s ohledem na naše sousedy, zejména Rakousko), dále ekologové a občanští aktivisté, upozorňující mimo jiné na nedořešené aspekty jaderné cesty - ukládání vyhořelého paliva či na nevyzpytatelný lidský faktor.
Pozor ale na jednostranný pohled. Politici totiž nesmějí ani přehlížet, že jaderná energetika neprodukuje CO2 a že s rozvojem vědy má nadějnou budoucnost, byť oficiální názory v jednotlivých zemích na ni jsou různé. Klíčové prostě je zvažovat veškerá pro a proti a vyhnout se povrchní účelovosti.
Ve stínu diskuse o energetice by však neměl zůstat smutný ústavní rozměr snahy sociálnědemokratických poslanců o přesunutí pravomocí vlády na bedra Sněmovny. Žijeme v období slabých vlád. Padnout mohou snadno, kdežto Poslanecká sněmovna, disponující právem zákonodárné iniciativy pro každého jednoho poslance a chrlící pozměňovací návrhy k jedné legislativní předloze za druhou, je rozpustitelná těžko. Italský politolog Sartori říká, že „parlamentní vláda funguje lépe, když se toto značení nebere úplně doslova, tedy když parlament nevládne a je držen v otěžích“. Naopak další přidušování vlád se může vymstít v nárůstu politické nestability a s ní souvisejícím přenášením důrazu na mimoparlamentní politické aktivity. Slabé vládě a zdivočelému parlamentu pak může vyrůst smutný protihráč v nespokojené ulici.
Politologie a ústavní právo si všímají tendencí mnoha zemí světa zvrátit stav, kdy jsou nelogicky přeskupovány kompetence a kdy parlament vládne, zatímco vláda se toliko dívá. Dochází naopak k tzv. racionalizaci parlamentarismu: je posilována role premiéra či prezidenta, zavádí se kancléřský systém, vótum nedůvěry vládě získává konstruktivní povahu. Kupříkladu v Německu může být kabinet svržen, až když je nachystána nová vládní většina.
Také v České republice bychom se měli snažit vlády posilovat, ne oslabovat. Za takové situace byla snaha rozpoutat parlamentní polemiku o energetické koncepci dobrým nápadem, leč nešťastně, ba riskantně pojatým.
Psáno pro ČRo6