Ačkoli volby proběhly 20. a 21. října, kdy také de iure skončila volební kampaň v nich kandidujících politických stran a hnutí, a voliči poměrně razantně překreslili politickou mapu České republiky, zdá se, jako by povolební euforie (případně povolební deprese) i nadále znemožňovala těm politickým stranám, kterým se povedlo překonat volební klauzuli 5 % hlasů (v případě TOP 09 o 0,31 %), reálně uchopit volební výsledky, ačkoli voliči už poněkolikáté „vyslali jasný signál“, případně uštědřili některým stranám„volební políček“.
A samozřejmě jako vždy jsou politici vesměs nepříjemně překvapeni tím, že voliči volili jinak, než jak doufali, a nyní se snaží „signály voličů“ dešifrovat. Zatím nepříliš úspěšně, protože voličům jsou předkládány falešné narrativy, jejichž základem je snaha zasolit vítězi voleb, kterým je hnutí ANO a Andrej Babiš a bez kterého žádná vláda nevznikne (plán tradičních stran vytvořit novodobou národní frontu všech proti ANO a KSČM voliči svými hlasy znemožnili). Teď se tedy hraje o to paralyzovat poslaneckou sněmovnu a dospět k předčasným volbám v naději, že voliči potrestají zlého Pána koblih a odmění zásadové, morální, demokratické a charakterní politiky ostatních stran a hnutí.
A k tomu složí následující vyprávěnky šířené napříč politickým spektrem, až to vypadá, jako by všem stranám rozdali stejný text.
1. Hrozí koalice ANO+SPD+KSČM
Nevím, která z kandidujících politických stran tento předvolební narrativ vypustila jako první, ale minimálně poslední dva měsíce mobilizovaly skoro všechny ty „tradiční“ a „pravicové“ strany své voliče údajnou hrozbou koalice ANO, SPD a KSČM a z toho plynoucího konce demokracie v ČR a jejího přesunu do područí Moskvy. Část médií a nepochybně též voličů převzala tento narrativ jako reálnou hrozbu, aniž by se blíže zamýšlela nad docela zásadními rozdíly ve volebních programech i cílových skupinách těchto tří politických stran a nad tím, že žádný z předsedů těchto stran vznik takovéto aliance nenabízel.
Imaginární hrozba však nezabrala a voliči volili ANO a SPD v takovém množství, že tyto dvě strany mají dohromady 100 poslanců (a poslankyň), což k zablokování poslanecké sněmovny v případě nejednání s nimi stačí bohatě, kdykoli tyto dvě strany najdou společnou řeč. Spolu s KSČM už případná koalice disponuje pohodlnou většinou 115 mandátů (končící vláda tvořená koalicí ANO, ČSSD a KDU-ČSL měla mandátů 111 a zvládla bez větších problémů fungovat celé volební období). Podotýkám, že pokud by „tradiční“ politické strany své strašení touto „komunisticko-populistickou“ koalicí myslely vážně, nedělaly by nyní vše pro to, aby přesně tato kalice byla jediným možným východiskem „povolebního patu“.
Zásadní krok k jejímu vzniku učinila ODS, která apriori vyloučila s ANO jakoukoli spolupráci nebo jen toleranci menšinové vlády, ačkoli jen tyto dvě strany by daly dohromady koalici se 103 mandáty. Následovali Piráti, kteří nečekali takový úspěch (22 mandátů) a kteří by mohli vytvořit trojkoalici s ANO a další politickou stranou. Tedy pokud by skutečně chtěli realizovat svůj politický program. Namísto toho stejně jako ODS vyloučili jakoukoli spolupráci. TOP 09 se svými 6 mandáty a jediným bodem volebního programu „antiBabiš“ s ANO rovněž spolupracovat nebude, negativně se ke spolupráci staví i STAN, a vzhledem k jejich opětovnému sblížení s KDU-ČSL (které vydrží jen do příštích voleb) i lidovci.
Snaha vmanipulovat vítěze voleb, kterým je hnutí ANO, do politické izolace znemožňující sestavit vládu a realizovat svůj program s kýmkoli kromě SPD, jejíž předseda prohlásil, že pro něj je prioritou prosadit vlastní program a o vládu má zájem, a kromě KSČM, která zatím své stanovisko nesdělilo, je jasným vzkazem „tradičních“ politických stran voličům: my vám tu hrůzovládu a konec demokracie zařídíme! Nikdo zatím nepřišel s tím, že než tuhle vládu, raději tvrdý kompromis s vítězem voleb.
2. Nebudeme sedět s trestně stíhaným člověkem ve vládě
Narrativ číslo dvě vyžaduje vylézt na morální piedestal a z něj vylučovat jakoukoli spolupráci s ANO, protože Andrej Babiš byl obviněn za údajný dotační podvod Čapí hnízdo, k jehož spáchání mělo dojít v roce 2008. Co na tom, že v právním státě platí presumpce neviny, podle které se s nikým, kdo je teprve obviněn z trestného činu, nezachází jako s pravomocně odsouzeným?
Navíc podobných obvinění z trestných činů už česká politická scéna pamatuje hodně, a to s neslavnými výsledky. Například v minulosti čelil trestnímu stíhání za údajnou korupci Vít Bárta, tehdejší ministr dopravy. Bárta nátlak „nebudeme ve vládě s trestně stíhaným“ neustál a dobrovolně odstoupil do doby, než se vše prošetří. Výsledkem bylo jeho zproštění všech obvinění a následná žaloba Víta Bárty, ve které se domáhal odškodnění ve výši 23 milionů Kč za nezákonné trestní stíhání, k jehož vyplacení zatím nedošlo jen proto, že jeho nárok byl údajně promlčen. Účelu však bylo dosaženo, Vít Bárta zmizel z vlády i z politiky. Dalším příkladem je trestní stíhání Věry Jourové, dnešní eurokomisařky, v korupční kauze Budišov, které skončilo konstatováním, že k údajnému uplácení vůbec nedošlo, a následně omluvou a náhradou ušlé mzdy.
V zemi, kde se podávání trestních oznámení stalo natolik zneužívanou metodou politického boje i osobní vendetty, že proti tomu musel zasáhnout Ústavní soud, je vyloučení spolupráce s Andrejem Babišem z tohoto důvodu směšné, tím spíše, že trestní stíhání muselo být zastaveno a policie musí požádat novou poslaneckou sněmovnu o jeho vydání.
Ještě směšnější je, že se na morální piedestal sápou politici v čele s Petrem Fialou a Miroslavem Kalouskem, kteří tady od roku 2013 neustále žvaní v souvislosti s pádem vlády první premiérky v dějinách Nagyové o „policejním puči“, kteří roky neváhali všemožně skandalizovat a zpochybňovat práci policie, Roberta Šlachty i státních zástupců v čele s Ivo Ištvánem a kteří nakonec přiložili ruku k dílu při rozehnání ÚOOZ ministrem vnitra Chovancem (proti byl jedině Andrej Babiš a hnutí ANO). Protože když čelí trestnímu stíhání člen ODS, je to účelovka a policejní spiknutí, zatímco když čelí trestnímu stíhání člen ANO, tak je to dostatečné k jeho odsouzení. Jasno mají samozřejmě Piráti, podle kterých Babiš patří do basy (ostatně jejich volební vězeňský autobus říkal totéž). ČSSD neříká nic, po kauze OKD ani nemůže. Nejzábavnější je tahle hra na morálku v případě ODS, podporované pravomocně odsouzeným Ivo Valentou.
Trestní stíhání Andreje Babiše navíc může skončit dřív, než si tradiční strany myslí, například tím, že bude vyhověno již podané stížnosti Babiše proti jeho trestnímu stíhání, nebo rozhodnutím prezidenta Zemana o zastavení trestního stíhání, nebo jeho nevydáním poslaneckou sněmovnou. V takovém případě se však pouze o to víc pojedou zbylé vyprávěnky, proč s Babišem ne.
3. Voliči nás volili pouze proto, že jsme se vymezili proti Babišovi
Tento narrativ je založený na autosugesci politických stran, že jejich voliči je volili primárně proto, že dopředu vyloučily spolupráci s Babišem a ve volební kampani nenabízely prakticky nic než „antiBabiše“. Platí to jak v případě TOP 09, která neměla jiný program, což uznal i Dominik Feri, tak v případě ODS, která nabízela sofistikovanější verzi téhož.
Pozadu nezůstala ani ČSSD se svým Forrest Zaorálkem a pětidenní estrádou Bohuslava Sobotky, která skončila odvoláním Babiše coby ministra financí, nástupem Pilného a totálním zesměšněním ČSSD, a samozřejmě již zmínění Piráti s vězeňským busem plným politiků a Ivanem Bartošem coby hlavním bachařem. Problémem je, že z hlediska volebních výsledků negativní volební kampaň „tradičních stran“ motivovala voliče nikoli k tomu, aby místo ANO dali hlasy ODS, TOP 09 nebo lidovcům, ale pouze k tomu, aby nyní v masové míře volili „protestní strany“ typu Pirátů nebo SPD. Lepší volební výsledek ODS je dán i díky angažmá Václava Klause Jr., který cílí na typově podobně smýšlející voliče, jaké má Okamura, a který dostal druhý nejvyšší počet preferenčních hlasů hned po Babišovi.
Ve skutečnosti volili voliči „tradiční“ i „protestní“ strany především pro to, co slibovaly, že po volbách prosadí. Podotýkám, že letošní volby jsou podle tohoto narrativu unikátní v tom, že většina politických stran a hnutí nekandidovala proto, aby volby vyhrála a podílela se na vládě, ale proto, aby po oznámení volebních výsledků naštvaně odešla do opozice a zkoušela zákony prosadit odtamtud. Tomio Okamura se sice ve své kampani vymezoval proti ANO a Babišovi také, ale přesto mu to nebrání jednat s ním o programových shodách a případné vládě, protože podstatné je pro něj prosazení jeho programu, což z opozice půjde jen těžko. Je zatím jediný, kdo si to uvědomuje.
4. Do vlády s Babišem nepůjdeme, podívejte, jak zničil ČSSD
Zatím nejnovější narrativ, který paradoxně více šíří „pravicové“ strany než sama ČSSD, je založen na tezi, že ČSSD, která měla odpovědnost za vládu v podobě premiéra Sobotky a většiny ministerstev, byla nějakým záhadným působením Babiše, které nebylo vidět (nejspíše radioaktivním), úplně zlikvidována, přičemž tento trudný osud čeká každého, kdo se s Babišem spojí a do vlády s ním usedne. Tento narrativ je falešný hned dvakrát: zaprvé v nastávající vládě by hlavní odpovědnost nesl Babiš, který logicky chce být premiérem, nikoli jiná strana, na kterou by se dala svalit vina za vládní neúspěchy. Zadruhé ČSSD nezlikvidovalo působení Babiše (jakkoli tato představa může vyhovovat členům ČSSD), sociální demokracie se zvládla zlikvidovat sama sérií hrubých chyb.
Nejasná představa vedení i voličů ČSSD o tom, o hlasy jakých sociálních skupin ČSSD ve volbách usiluje – o hlasy „moderní liberální levice“, „tradičních sociálních demokratů“, „zbídačených dělníků“, „voličů Okamury“? Vedení volební kampaně, v které se ČSSD prezentovala jako opoziční strana, nikoli jako strana, která tu vládla poslední čtyři roky, slibující vše, co už dávno mohla zavést. Květnové šílenství Bohuslava Sobotky a následné vytvoření hydry s hlavami Chovance, Sobotky a Zaorálka. Korupční kauza s dotováním fotbalu s Miroslavem Peltou, která vedla k okamžité rezignaci ministryni školství Valachovou. Orální služby pravomocně odsouzeného Březiny. Rozehnání ÚOOZ. Ignorování pravomocného rozsudku soudu o vyplacení odměny advokátu Altnerovi. Nic z toho nevyvolal, nevymyslel, nevykonstruoval Babiš.
Co z toho plyne?
Pokud si politické strany myslí, že v dalších volbách voliči odmění jejich zásadovost, s jakou zkusili zablokovat prosazení programu ANO a pouze potvrdili pozici Babiše coby mučedníka, kterému zkorumpovaný systém brání prosadit jeho vize, pak se šeredně mýlí. Pokud dnes vedou povolební vyjednávání předvolební rétorikou a jejich voliči jsou ujišťováni, že jejich vyvolenci prosadí všechno, co slíbili, neprosadí nic. Politika není o ideové čistotě a čekání na ústavní většinu jedné strany, ale o schopnosti najít rozumný kompromis s ostatními politickými stranami, který bude muset být před voliči obhájen nikoli jen verbálně, ale prakticky. Což dá samozřejmě podstatně víc práce, než sedět v parlamentu a točit palci, případně hodiny pustě žvanit u mikrofonu.
Tradičním politickým stranám nedošlo, že dříve nebo později budou muset svým voličům prezentovat výsledky své činnosti, přičemž poukázání na údajné zlo Pána koblih, kterému oni hrdinně zabránili, stačit rozhodně nebude. Už nyní vznášejí požadavky na pašalíky v poslanecké sněmovně, na předsedy a místopředsedy podvýborů, jenže bez podpory ANO nebo alespoň SPD žádné pozice nebudou.
Pokud je jejich strategií vyvolat ústavní krizi končící předčasnými volbami (zatím se zdá, že nikoli, že jejich strategií je sedět nehnutě další čtyři roky), pak jim nedochází, že povolební pat z roku 2006 se nezopakuje, že voliči mají mnoho volitelných alternativ, aniž by se museli bát, že jejich hlasy „propadnou“. Navíc si tradiční strany dosud nespočítaly, jak málo stačilo k tomu, aby 10 mandátů KDU-ČSL, 7 mandátů TOP 09 a 6 mandátů STAN skončilo přerozdělených mezi ostatní politické strany. Ony z nespokojenosti „nesystémových“ voličů profitovat nebudou.
ANO ani SPD voliči nebudou mít důvod opustit, pokud tyto strany „nic nepředvedou“ s poukazem na to, že jim v realizaci jejich nápadů zabránili všichni ostatní (nejlepším důkazem jsou výše uvedené narrativy). Konečně, tradiční strany si dosud nespočítaly ani to, kde vezmou na předčasnou volební kampaň peníze. Taková ČSSD je po volebním fiasku v dosti prekérní situaci (v podobné byla v roce 2013 ODS, ta ale nedlužila 337 milionů Kč dědicům advokáta Altnera).
Voliči chtějí koaliční vládu v čele s hnutím ANO. Čím dříve ostatní politické strany uznají tuto povolební realitu a začnou se podle toho chovat, tím lépe. Můžou jedině získat. Pokud i nadále povedou boj s realitou pomocí siláckých prohlášení neodpovídajících jejich výsledkům a pomocí falešných narrativů, pak je to pro mnohé z nich poslední volební období v poslanecké sněmovně.