Po volbách v roce 2010 se nabízí obdobná, byť samozřejmě ne tak drastická paralela, kdy pod vedením předsedy Jiřího Paroubka přestala být současná ČSSD hegemonem české politiky. Že výsadní postavení po těchto volbách nebude mít žádná partaj, nechme stranou.
Za první republiky, k jejíž tradici, resp. k tradici tehdejší ČSSD by se měla ta současná hlasitě a hrdě hlásit, šla podpora sociální demokracii napříč vrstvami obyvatel, od dělnictva po živnostníky, a strana dokázala nabízet společensko-ekonomická řešení během Velké hospodářské krize. Oproti tomu „paroubkovská“ ČSSD je schopna donekonečna útočit proti třiceti korunám u lékaře, reformě školství a dalším menším věcem, které jsou však jen důsledky nějaké politiky. Není tedy schopna prezentovat srozumitelně svůj hospodářský keynesiánský program.
Došlo-li ke komunikaci Paroubka a dalších představitelů ČSSD s mladými, se studenty, byli těmito kritizováni a bohužel často právem, za nevraživost, přílišné levičáctví a inklinaci ke komunismu a za neschopnost komunikace. Především v tom posledním měli naprostou pravdu. Neschopnost předsedy ČSSD odvracet tato tvrzení kupříkladu odkázáním na historii ČSSD je tristní. V reakci na „komunističnost“ ČSSD mohl zcela jednoduše poukázat třeba na legendárního Bohumila Laušmana, utýraného StB k smrti. Samozřejmě se ale nesmí prezentace ČSSD uchylovat k pouhým historickým výkladům. Každopádně ČSSD zvolila pouze konfrontační styl vymezující se vůči pravici, který v těchto volbách nebyl na místě a který ovoce, jak se ukázalo, nepřinesl. „Sociáldemokratismus“ v ČR tak nyní prochází těžkou krizí, kdy je nejen díky Paroubkově rétorice ČSSD vnímána jako strana antipodnikatelská, zpátečnická a k mladým lidem nepřátelská či bolševizující.
Neschopnost zaujmout opravdu široké vrstvy, přičemž se nabízí nepřeberné množství sociálních témat, je tragédií současné ČSSD. A tak zatímco v západní Evropě volí mladí spíše levicově, v ČR se povedl kormidelníkům ČSSD doslova majstrštyk, a to vehnat mladé voliče a prvovoliče do náruče pravicových stran, a ti tak (ne)vědomě volí, jako by patřili mezi horních 10 000. Prototypem voliče TOP 09 by měl s trochou nadsázky být člověk, který se každé ráno rozhoduje, zda dnes vytáhne z garáže Porsche nebo Lamborghini, a ne mladík, který si třeba neuvědomí, že na to školné vůbec nemá peníze a z vlastní kapsy by horko těžko „lepil“ složenku za plyn nebo snad dokonce tržní nájemné. Samozřejmě přichází v úvahu i možnost samotného přístupu k životu, i když se mi zdá velmi nepravděpodobné, že by se najednou „vyrojilo“ tolik liberálů. Možná se teď ve vztahu k „teens“ Paroubkovi vrátil „přehmat“, kdy nechal Policii ČR před lety zaútočit na účastníky CzechTeku.
Za zmínku stojí i existence SPOZ, která je další z reakcí na krizi sociální demokracie, a která ve volbách ubrala ČSSD více než 4%. Téměř určitě se totiž jedná o voliče volící za normálních okolností ČSSD. Navíc se evokuje myšlenka, co vše by dokázal s ČSSD Miloš Zeman, když s mladičkou stranou zůstal těsně „ante portas“. Ke ztrátám může ČSSD hypoteticky počítat i drobná procenta voličů militaristických socialistů typu DS, kteří bývají často nepochopitelně řazeni k pravici. I voliči tohoto typu končívali za již na začátku zmíněné první republiky většinou „ve spárech“ ČSSD.