Neviditelný pes

POLITIKA: Co Miloš Zeman nedomyslel…

24.5.2021

Uplynulo 20 let od operace Spojenecká síla. Miloš Zeman se za schválení bombardování požádal srbského prezidenta o odpuštění. Ale za co se vlastně omlouvá?…

O Miloši Zemanovi se říká, že by za dobrý bonmot i vraždil a že „co na srdci, to na jazyku“. Předvedl to i během návštěvy srbského prezidenta Aleksandra Vučiće v Praze, kdy se omluvil za to, že Česká republika – coby čerstvý člen NATO – v březnu 1999 souhlasila s nálety Severoatlantické aliance na tehdejší Jugoslávii kvůli konfliktu v Kosovu.

Miloš to myslí upřímně…

Ta omluva působila upřímně. Miloš Zeman se víceméně konzistentně vyjadřoval ve prospěch Srbska a jeden by mu snad i uvěřil, že onen souhlas z doby před dvaadvaceti lety skutečně bere jako své osobní selhání a omluvu jako jakousi formu světské zpovědi. Dá se to pochopit, ať už s jeho pohledem na tehdejší situaci souhlasíte nebo ne. Jenže Miloš Zeman není soukromý občan. Je prezidentem své země a tu omluvu sdělil prezidentovi jiné země během oficiální návštěvy.

Přitom zrovna Zeman za svou kariéru dodriftoval od „liberála japonského střihu“, eurofederalisty a muže, jehož vláda se jako první přihlásila k multikulturalismu, k společensky konzervativnímu národovci.

Měl by ale vědět, že každý stát musí dbát na svou čest a postavení. Mezinárodní politika je tak trochu kolbiště, kde nesmíte dávat najevo slabost. Omluvy jsou proto z dobrých důvodů velmi ojedinělé a obvykle se dějí po mnoha desítkách let, po důkladné úvaze a z dobrých důvodů, třeba když se Willi Brandt poklonil ve Varšavském ghettu. Obávám se, že nic z toho Zemanova omluva nesplňuje.

Miloš Zeman stál tehdy před dvaadvaceti lety jistě před dilematem. Do NATO jsme vstoupili pouhých dvanáct dní před začátkem bombardování a jeho – ani jeho ministry – jistě ani ve snu nenapadlo, jaká odpovědnost na ně dopadne. Tomu také odpovídala jejich reakce, například za zahraničí zodpovědný místopředseda vlády Egon Lánský se zavřel na záchodě a odmítal brát telefony. Vláda byla pod silným tlakem Američanů, kteří se tehdy už měsíc snažili dojednat mírovou dohodu na francouzském zámku Rambouillet a po odchodu srbské delegace se rozhodli pro úder. Všechno bylo rozjeto, všichni souhlasili, čekalo se jen na Prahu. A Zeman nakonec rozhodl, i proti vůli řady ministrů. Možná znal jedno ze základních pravidel politiky a vlastně i života: „You can‘t beat a plan without a plan.“ Neboli pokud nenabídnete vlastní řešení, nekritizujte to, co je na stole. A vlastní řešení samozřejmě neměl.

Co se dalo dělat…

Řešení měli jen západní spojenci a to spočívalo v široké autonomii Kosova, stažení srbských sil, rozmístění sil NATO, ale zároveň v zachování Kosova jako součásti tehdejší srbsko-černohorské Jugoslávie. Každá další vláda v Bělehradě by to brala všemi deseti, Milošević se tehdy postavil proti. Mimochodem, proti byli i kosovští Albánci, protože se tím vzdávali nezávislosti. Jejich vyjednavač a nynější prezident Kosova Hashim Thaci si tehdy myslel, že ho za souhlas s dohodou jeho „lesní bratři“ odsoudí k smrti. Spojenci doufali, že bude stačit pár dní bombardování a Srbové se vrátí k jednacímu stolu. Byly potřeba tři dlouhé měsíce stále intenzivnějších úderů. Zemřelo několik set srbských civilistů, násobně více albánských, a Bělehradu se takřka všechny albánské obyvatele z Kosova podařilo vyhnat.

Albánie, Makedonie a Černá Hora byly přeplněné skoro milionem a půl uprchlíků. Pro NATO bylo nemožné cokoliv jiného než dosáhnout obsazení Kosova a návratu uprchlíků – jinak hrozila destabilizace celého Balkánu. A to se nakonec podařilo. Pokud si uvědomíme, jaké problémy nyní existují s návratem migrantů, tak bleskový návrat milionu a půl lidí do Kosova v létě 1999 byl skoro zázrak. Naopak zázrak se bohužel nestal, pokud jde o kosovské Srby, kteří tvořili zhruba desetinu obyvatel. Ti se stali často terčem odplaty, které vojáci NATO hlavně v prvních týdnech nedokázali zabránit. Díky tomu dokáží dodnes zastánci obou stran argumentovat poměrně slušnou zásobou vzájemných zvěrstev.

Jenže ono nešlo samozřejmě jen o to, kdo řeže víc hlav a zapaluje víc vesnic. Ovládáte-li území, kde z devadesáti procent žije odlišné etnikum, můžete s ním zkusit vyjít po dobrém (což nemusí vyjít) anebo po zlém (a to nevyjde určitě).

Tudy ne…

Autonomie Kosova byla jistou šancí na udržení oblasti v rámci Jugoslávie, ovšem tu koncem osmdesátých let srbský prezident Milošević ve svém nacionalistickém tažení zrušil a navíc se bývalá tzv. velká Jugoslávie záhy a opět do značné míry vinou Miloševiće rozpadla. Snaha udržet si kontrolu nad územím, kde žijí dva miliony občanů jiné etnické skupiny tím, že jim zruším autonomii i menšinové školství a vyházím je z práce – to byl samozřejmě recept na rebelii. Ta nejprve přišla ve formě nenásilného odporu a budování paralelní společnosti pod vedením spisovatele Ibrahima Rugovy, ale když to nevyšlo, objevili se ostří „hoši z lesů“. Překvapit to nemohlo snad nikoho. A pak přišla intervence NATO, jejímž výsledkem po mnoha letech tápání je stát, který opravdu není novým Švýcarskem, ale ačkoliv většinu jeho obyvatel tvoří muslimové, je alespoň konzistentně pro-západní a dokonce i pro-izraelský. Od vyhlášení nezávislosti se navíc výrazně zlepšilo postavení srbské menšiny, byť si nedělejme iluze, že by to bylo z jiných důvodů než proto, že kosovští Albánci ví, že jejich nezávislost je důsledkem dobré vůle západních zemí, jejichž ambasády situaci bedlivě sledují. Podobně pragmatický postup mohlo kdysi zaujmout i Srbsko a nedovedu si představit, že by pak kohokoliv nějaké bombardování vůbec napadlo…

Opačná trajektorie

Ona tolik propíraná intervence NATO ovšem nepřišla před dvaadvaceti lety jen tak, ale po frustrující zkušenosti tří let bosenského konfliktu se 100 000 mrtvými. To nikdo nechtěl zažít znovu. Přišla ve chvíli, kdy Milošević eskalací konfliktu v Kosovu odváděl pozornost od neutěšené domácí situace. Přišla poté, co Milošević odvolal všechny vysoké důstojníky včetně náčelníka generálního štábu a šéfa tajné policie. Ti měli totiž tolik rozumu, že mu další eskalaci rozmlouvali. Přišla poté, co Milošević odmítl podepsat dohodu v Rambouillet, za kterou by dnes jakákoliv srbská vláda dala půl království, protože zajišťovala nekonečně větší srbskou přítomnost v Kosovu než nyní. Nikdo na Západě nebyl z té myšlenky nadšený. Ale jaká byla alternativa? To Miloš Zeman neřekl, ba ani nenaznačil. Místo toho se omluvil Aleksandru Vučićovi, který byl v té době místopředsedou té nejšovinističtější strany v Srbsku – Srbské radikální strany (v čele s odsouzeným válečným zločincem Vojislavem Šešeljem), byl ministrem informací, který zavíral nezávislá média a proslul výroky typu „za jednoho Srba zabijeme sto muslimů“. Z dogmatika Vučiće se stal mezitím mocichtivý pragmatik. Někdejší pragmatik Zeman se – jak to tak vypadá – pohybuje spíše po opačné trajektorii…

Vyšlo na The Conservative

Převzato z webu Konzervativní noviny se souhlasem redakce.



zpět na článek