Nikoli pro to, že by se naše nejsilnější „pravicová“ strana nedokázala vzpamatovat z odchodu Václava Klause, či že snad Pavel Bém představoval ztělesnění nějaké úžasné vize, ale právě díky tomu, že kongres vlastně prohlásil „nic se neděje, jedeme dál“. To v podstatě znamená jediné: potvrzení myšlenkové impotence české pravice, neschopnosti vlastní sebereflexe a v neposlední řadě křečovité ulpění na politice, která nemůže vyústit v nic jiného, než oranžovo(-rudou) bouři II.
Česká pravicová politika (pokud něco takového existuje) se nachází na hřbitově idejí. Jediné, čeho je momentálně schopna, je přežvykování otřepaných frází. Za potlesku delegátů a za přímého pohledu svých anglosaských „guru“, usmívajících se ze stěn kanceláří, se utěšuje „modrými bouřemi“ a obraty, ale přitom v nitru tuší, že přišel čas přijít s čímsi novým. Jenže nemá s čím. A pokud všechno selže, stále spoléhá na obligátní ukázání na „velkého nepřítele.“
Parodický antikomunismus, což je jakýsi pozůstatek snahy o akcent posledních zbytků politických idejí, nadto silně chatrných, pravděpodobně ještě nějakou dobu zůstane jediným ideovým mobilizačním argumentem a jedním z pokusů odvodit legitimitu jak pro Občanskou demokratickou stranu a notnou část pravice obecně, tak pro současnou vládu (tedy pokud vydrží a jestli ano, tak pro ten nedlouhý čas, který jí zbývá). Nicméně je nutno zdůraznit, že křížové tažení proti strašidlu komunismu, které je prohlášeno pomalu za všudypřítomné, jim nezabraňuje v podílu na moci, nýbrž je paradoxně posiluje.
Proč „mitterandovská lekce“?
V roce 1981 zažila francouzská pravice doslova smrtelný šok. Poprvé v historii páté republiky získala socialistická levice pod vedením Francoise Mitteranda vládu nad Francií. Zatímco profesionální politici giscardovské pravice spolu s analytiky hledali příčiny tohoto „překvapivého“ vítězství v podstatě vlastních kampaní, či dokonce ve způsobu sčítání hlasů, někteří prozíraví francouzští myslitelé si všimli, že na Mitterandově vítězství nebylo vůbec nic překvapivého.
Valéry Giscard d´Estaign, neúspěšný kandidát pravice, vedl v sedmdesátých letech Francii v duchu tržního liberalismu podřizujícího stát a veškeré politické dění ekonomice. Po patriotických a konzervativních vizích svého předchůdce Charlese de Gaulla jakoby se slehla zem. Jinými slovy, francouzská pravice zapomněla na hodnoty, které nahradila přesvědčením, že volný obchod, trh a liberální reformy jsou samy od sebe zárukou úspěšné politiky. Avšak během 60. a 70. let se na „metapolitické“ scéně děly věci. Došlo k tomu, o čem psal už Antonio Gramsci ve svých „Sešitech z vězení“ – a sice k „dlouhému pochodu institucemi“. Výsledkem nemohlo být nic jiného, než že média, školy, univerzity, inteligence i byrokracie, všichni v drtivé většině stáli za levicově-liberálními a komunistickými myšlenkami. Pravice vyklidila kulturně-politické pole v zájmu ekonomie, politické otěže ztratila a díky tomu ve finále i ekonomiku.
Stane se něco podobného v Česku? Jistě, paralela je pořád jenom paralela, i ta sebelepší alespoň trochu kulhá.
Jisté podobnosti ovšem nelze nevidět. Byla to vláda ODS, která neudělala nic proti sociálně-inženýrským vrtochům, kdy zákaz pohlavků z díly Džamily Stehlíkové byl jen špičkou ledovce, stejně jako je s podivem, že se neozval ani jeden ze zástupců „konzervativně-liberální“ pravice vůči více než podivnému projektu multikulturního vzdělávání Czechkid, který míří do škol. Vrcholem bylo sledovat debatu nad zelenými kartami v parlamentu, kdy David Rath z tribuny hřímal proti masové imigraci a Petr Nečas jej obviňoval z xenofobiích tendencí. Čistý absurdistán!
ODS po osmi letech vládnutí socialistů slibovala pravicovou politiku, národní zájmy a více svobody. Jediné, co se podařilo prosadit, jsou náznaky ekonomických reforem, v mnoha ohledech (zdravotnictví) zkalené tím, že se plánuje privatizace nemocnic do rukou podivných a neprůhledných subjektů. Není to žhavé ani s proklamovanou svobodou. 1. ledna vstupuje v platnost zákon, který umožní policii vstupovat on-line do mobilů, na bankovní karty, do účtů a to všechno bez vědomí orgánů činných v trestním řízení. Autorem tohoto zákona není nikdo jiný, než současná vláda. Ekonom Miroslav Ševčík tedy nebyl daleko od pravdy, když ODS vyčítal, že za její vlády svoboda v této zemi naopak dostala spíše na frak.
Nedělejme si iluze o tom, že by druhý tábor byl kdovíjak ideový. Myšlenková vyprázdněnost více než co jiného charakterizuje právě současný český politický systém jako celek Ale u ODS pikantně dokresluje její ideovou indiferentnost zejména fakt, že jediný smysluplnější think-tank z jejího okolí, CEP, nedostal povolení se kongresu účastnit.
Nyní je na tahu levice a nemohla si přát lepší podmínky.
Předpokládané příští parlamentní vítězství levice bude způsobeno následujícími faktory: deziluzí řady někdejších „modrých“ voličů, kteří vůbec volit nepůjdou, způsob provádění ekonomických reforem (koneckonců, samotná povolební analýza ODS říká, že Češi jsou silně „levicový“ národ, příští tvůrci pravicových politik si zkrátka budou muset zvyknout na to, že s absolutním důrazem na neviditelnou rukou trhu se ve zdejších končinách neprosadí). A radar, který většina lidí odmítá, buď nebude postaven, nebo ano, ale případné vládě socialistů s komunisty nebude dělat žádný problém smlouvu vypovědět. Každopádně se z radarové základny stalo obrovské politikum a současná vláda si mnohdy arogantní a patetické vystupování při jeho prosazování jistě za klobouk nedá.
Vítězství pragmatických socialistů samo o sobě nemusí být nutně problémem, jedná se o klasické střídání mezi vládní a opoziční stranou, v demokracii běžné. Dalo by se věřit i tomu, že by v případě jakékoli participace komunistů na moci dovedli jejich nejradikálnější vize krotit. Předpokládané vítězství levice ovšem nabudí k aktivitě mnohé inženýry lidských duší, již teď se jistě nemálo zástupců všemožných sdružení usilujících o lepší společnost třese na své posty ve vládních výborech. Dovedete si jejich hyperaktivitu představit, když nyní museli polykat hořká sousts ve formě nepodepsání antidiskriminačního zákoníku konzervativním prezidentem a konzervativní částí vládní koalice?
Novou stranu, nebo spíše nové myšlenky?
Pokud vznikne nová pravicová (a podle každého zakladatele jistě jen ta jeho „skutečně pravicová“) strana, nepochybně se pročistí vody. Dlouhodobě to ovšem slibuje nemalé problémy. Hovoří se o straně, na jejímž vzniku se podílí ředitel CEP Petr Mach, ale zároveň i o straně, kterou chystá jeden z někdejších zakladatelů Občanské demokratické strany, Petr Havlík. Vzniknou-li obě, půjde o nejhorší možný výsledek, takové jednání můžeme směle nazvat syndromem nacionalistické krajní pravice (nekonečné štěpení národovců), zvítězí-li rozumná varianta a vznikne pouze jedna konkurence ODS, prospěje to krátkodobě oběma. Jak už nemálo komentátorů napsalo, ODS se oprostí od euroskepticismu a plně se zařadí do proudu evropských lidových stran, zatímco euroskeptici budou moci plně realizovat svůj program.
Je ale nutné zakládat novou, konzervativně-liberální stranu, která by bez „trucu“ nad Lisabonskou smlouvu pravděpodobně nevznikla? V jakém smyslu bude tato strana skutečně „jiná“ oproti stávajícím, v čem bude nová? Bude tvrdě proti EU. To je ale málo a navíc se takto nabízí, že ustrne v přetahování o procenta protest-voličů s projekty typu Národní strana a Konzervativní koalice. Projekt nové pravicové strany tak, jak se o něm dnes mluví, ve skutečnosti nepředstavuje nového nic. Pravici je dnes potřeba závanu čerstvých idejí, a to především ve smyslu oproštění se od manichejského vnímání současných problémů.
Měla by znovu nalézt svůj vztah k ekologii, přehodnotit některé otázky zahraniční politiky, říci, jaký si představuje vztah se Spojenými státy a politiku jednání s Moskvou (nezbytně jiný postoj než atlantické poklonkování nebo romantické slavjanofilství), nabídnout alternativní scénáře EU a zároveň se pomyslně vrátit na začátek a říci, co vlastně z Evropy chceme mít, podrobit diskusi podstatu ekonomického systému, na kterém je současný západní svět postaven, vyřešit rozpor mezi úbytkem obyvatelstva a evidentním krachem politiky multikulturalismu a mnohé další.
Pokud se jí takové diskuse nedostane, bude nucena si v brzké době projít svou soutěskou smrti. Přihlásit se k Hayekovi nebo Thatcherové už dnes zkrátka přestává stačit. . .
Nastává snad konec pravice v Čechách?