Prvního září začal nový školní rok. To je skvělá příležitost napsat něco o našem školství, respektive o naší školské i jiné politice, která školy, děti, rodiče a učitele determinuje, ba někdy přímo destruuje. Zvláště pak, když se nacházíme v čase běsnící covidové diktatury.
U respiračních onemocnění je dle našich oficiálních kritérií za epidemii považováno, když onemocní 1600 až 1800 lidí na 100 000 obyvatel. Pokud takových čísel nedosahujeme, a my jich nedosahujeme ani náhodou, žádná epidemie, natož pandemie u nás není. Přesto jsme svědky toho, jak politici vymýšlejí další a další údajně protiepidemická opatření a neváhají do nich zatahovat i bezbranné děti. Však to znáte. Roušky, které dětem brání normálně dýchat, testy, kvůli kterým se musejí rýpat v nose, očkování, které je vzhledem k jejich věku zbytečné, ba přímo škodlivé.
Ve skutečnosti to tyhle politiky i jejich poradenské slouhy degraduje do rolí lobbistů za ekonomické zájmy nejen nadnárodních farmaceutických gigantů, ale také nejrůznějších podnikavců, kteří své sklady naplnili zdravotnickým materiálem, rouškami, testy a respirátory a nyní potřebují sklady vyprázdnit a nakoupené zboží zpeněžit.
Distanční výuka nikdy nemůže nahradit normální vyučování, nemluvě o tom, že podstatné procento dětí se jí vůbec neúčastní. Výsledkem téhle zbabělé alibistické politiky je, že jsme doslova odepsali jednu generaci dětí a mládeže. V žádné jiné zemi nebyly děti uvězněné doma tak dlouho jako u nás. Škody na našich školácích jsou nevratné. Škody výchovné, vzdělávací i socializační.
Další černou můrou českého školství je plošná inkluze. Problémem není začleňování tělesně postižených dětí, to tu ostatně bylo i dříve, problém jsou děti s mentálními handicapy. Jim začlenění do normálních tříd nepomáhá a všechny ostatní děti naopak i se všemi svými rychlokvašenými asistenty ruší a brzdí. Touhle tupou implementací inkluze jsme si navíc zničili náš unikátní systém speciálního školství. Inkluzi v téhle podobě je potřeba bez náhrady zrušit a navrátit se k našemu osvědčenému systému speciálních škol.
A ještě jedno téma. Není neziskovka jako neziskovka. Proti lidem, kteří se srdcem na dlani pomáhají druhým, nelze vůbec nic namítat. Naopak, zaplať pánbůh za ně. Něco úplně jiného jsou ale neziskovky, které ve skutečnosti dělají politiku. Nemají k tomu žádný mandát, nikomu se nezodpovídají, přesto jsou ve většině případů přisáté na veřejné rozpočty nebo jsou nástrojem politických zájmů bohatých zahraničních mecenášů a jejich pochybného Nového světového řádu. Ale kdyby jen to. Se svolením a v žoldu našich politiků lezou do škol, kde ideologicky przní duše už i našim školákům. Tyhle politické aktivisty je nezbytné z našich škol bez milosti vyhnat.
Školy tu nesmějí být od toho, aby v nich podnikavci doháněli své kšefty, ani od toho, aby v nich šílení pedagogičtí teoretici realizovali své škodlivé nápady, a už vůbec ne od toho, aby v nich ultralevicoví aktivisté ideologicky indoktrinovali naše děti. Školy mají vzdělávat a univerzálně vychovávat, aby na konci vzdělávacího procesu byl mladý člověk, který má dostatek vědomostí a přehledu, aby se sám rozhodl, čemu bude věřit a jakou cestou se vydá.
Autorka je bývalá učitelka, v současnosti poslankyně a předsedkyně volební formace Trikolora Svobodní Soukromníci.