Zejména v pražských ulicích či dopravních prostředcích lze trvale slyšet nejrozličnější mutace mínění, že Babiše uznávají a volí jedině „koblihy“. Ergo „nevzdělanci z regionů“, jak se v hlavním městě snobsky přezdívá místům mimo metropoli. Kdežto inteligentní, odpovědný občan se dle této maloměšťácké zkratky od plebsu odlišuje tím, že kategoricky odmítá „Bureše“ a všechno, co představuje. Někdy včetně bratislavského původu předsedy vlády. Přitom je ale hodně pozoruhodné, že právě tento druh „kádrováků“ neprotestoval, když dotčeného politického podnikatele a jemu podobné vychovávali bezohlední budovatelé polistopadového kapitalismu. Třebas mantrou, jak nesmějí být „lepší a schopnější“ lidé ve svém podnikání obtěžováni. Ani úřady, ani zákony. Až to zašlo tak daleko, že byl zas jednou žák nad mistra.
Ne, s Andrejem Babišem to není tak jednoduché. Nelze přece všechno svést na neinformovanost voličů, již zaslepenci touží „léčit“ pokřivenou variací na obrozenecké vyjíždění mezi zapadlé krajany. Setrvalá, ba vzestupná podpora ANO je stále ještě do určité míry antivolbou. Výpraskem tradičním stranickým formacím s jejich všemožnými maléry. Včetně „odklánění“ peněz.
Většina z odstavených funkcionářů volá po urychlené obnově politické kultury nebo rovnou boji za záchranu demokracie – čímž samozřejmě míní svoje ego. Bolestivou frustraci ze „suché skývy opozice“. Jenže všechno stále bezúspěšně a není divu. Středopravicové formace jednak doplácejí na solidní zvládnutí koronavirové krize, leč dlouhodobě především na neschopnost sebereflexe. Vlastní je jim mátožné, neprofesionální vystupování, chudoba osobností i nosných témat. Případně jsou opoziční náměty komicky protimluvné, jako když ekonomičtí experti ODS kabinet obviňují z neúměrného zadlužování země, nicméně jedním dechem dodávají, že ANO v hospodářské politice opisuje od občanských demokratů...
Dokonce ani opakované projevy široké lidové nespokojenosti v ulicích, u nás tak nezvyklé, nedokázali profesionální političtí nespokojenci vytěžit. Načež se daná neobratnost změnila v napětí mezi nimi a stále křečovitějšími aktivisty Milionu chvilek...
Křečovité ovšem nejsou pouze protestní občanské skupiny. Známý český žurnalista onehdy napsal, že bychom moc potřebovali českého Igora Matoviče. Což je vlastně projev v posledních letech pořád rozšířenější novinářské perverze, jež vzhlíží ke zjevně daleko problematičtějšímu Slovensku. Kde jsou z masového zoufalství voleni představitelé bez tváře, anebo s tváří poněkud nenormální. Prvním typem je prezidentka Čaputová, druhým právě premiér Matovič, jehož spolustraníci již před roky prohlašovali šílencem a notorickým lhářem.
Vyvstává nám ovšem důležitý otazník: jak či nakolik může stávající vetchou roli opozice zpevnit silná předvolební aféra brněnských anoistů, avšak především nadcházející hospodářská krize. Její následky budou totiž bezpochyby bolestnější než přítomnost čínského viru.
Ohledně průšvihu ANO 2011 v moravské metropoli máme odpověď nasnadě. Hnutí je ve skutečnosti soukromým majetkem, kde předseda nemá konkurenci. Přičemž na členy nepokrytě nahlíží dualitou „já a oni“. Žádná vnitřní opozice tudíž nevzejde a o zbytek se postará propagandistická divize. Babišovi znovu nasazující masku ublíženého mocnáře s dobrými úmysly, ale špatnými sluhy.
Ohledně nadcházejících ekonomických obtíží republiky, avizovaných rostoucí inflací či klesající průmyslovou výrobou, se to zdá už poněkud složitější. Mnoho proměnných zatím vězí ve hvězdách a kartami mohou zamíchat i takové záležitosti, jakou je odsuzující hlasování Evropského parlamentu.
Prozatím má však pán Strakovky před ostatními značný náskok a k dobru – dokud bude hlavou státu chřadnoucí Zeman – též podporu Pražského hradu. Ten mu již přece vícekrát zachránil kůži. Přesto se zdá nabíledni, že to bude pro Babiše těžká zkouška. Snad nejtěžší v jeho strmé veřejné kariéře.
Obdobný komentář zveřejnil Deník(.cz)