Neviditelný pes

POLEMIKA: Politici Pavel a Babiš versus soudce Fremr

14.8.2023

Reakce na článek paní Lhotské z 12. 8.

Začnu vzpomínkou: Ve druhé polovině listopadu 1989 jsem navštívil pedagogickou fakultu naší univerzity. Byla zde již výzdoba stávkujících studentů a asi nejvíc z ní mě zaujaly schody, polepené papíry se jménem jednoho z proděkanů, jehož kariéra nastartovala za normalizace. Byly rozmístěny tak, že kdokoli po těch schodech šel, chtě nechtě musel na jeho jméno šlapat. U toho byla cedule: „Pane proděkane (jméno nebudu uvádět, není podstatné) už jste se omluvil všem, které jste znormalizoval?“
Právě z tohoto studentského happeningu plyne více-méně jasný rozdíl mezi vinami presidenta Pavla a šéfa ANO Babiše na straně jedné a soudce Fremra na straně druhé.

Politikové Pavel a Babiš
P. Pavel byl příslušníkem rozvědky, zjišťoval pro socialistickou ČSLA nějaké informace v „nepřátelské“ cizině. Rozhodně nebyl Jamesem Bondem se dvěma nulami na začátku identifikačního čísla, ukazujícími, že má při svých akcích povoleno zabíjet. Je otázka, zda se mu podařilo někoho „z druhé strany“ dostat do kriminálu či jiných nesnází, ale spíš ne.
Takováhle aktivita se opravdu dá vykompenzovat usilovnou a statečnou prací poté, co jsme se my sami stali onou „nepřátelskou“ stranou.
A. Babiš byl pracovníkem mezinárodního obchodu, uzavíral kontrakty, ale sledoval i ostatní sobě podobné, aby si (pod socialistickým heslem „Kdo nekrade, okrádá rodinu“) nenakradli moc. Přestože pracoval pro socialistický stát, v reálu jeho činnost dopadala příznivě na jeho ekonomiku, což se mohlo promítnout i do cen v obchodech a dostupnosti některých druhů zboží (záleželo jistě na tom, jak moc okrádali své rodiny ti, kdo stáli nad ním a mimo jeho pravomoci). Tedy byla tato jeho činnost potenciálně benefitní i pro běžné občany.
To, že o svých výjezdech za železnou oponu sepisoval hlášení pro STB, nikoho rozumného a předlistopadové poměry pamatujícího nemůže nějak naladit proti němu, protože taková hlášení museli sepsat všichni, kdo se služebně dostali do zemí mimo socialistický blok, a odevzdávali je na „zvláštní oddělení“ svého či nadřízeného pracoviště, které bylo v podstatě jakýmsi tykadlem STB.
Opět se tedy jednalo o činnost, jakou bylo nutno vykonat, a která minimálně nikomu konkrétnímu neublížila. A pokud někdo v tom zahraničním obchodě kradl „moc“ a odskákal to (třeba i na základě Babišova hlášení), tak je to asi něco zcela jiného, než aktivita proti disidentům a jiným nepřátelům režimu (a většina z těchto protirežimních osob by patrně souhlasila s tím, že ono „nepokradeš“ se na tyhle situace vztahuje a případný trest byl zasloužený).
Jistěže můžeme litovat toho, že zatímco předchozí presidenti ČR patřili k odpůrcům (různé intenzity) předlistopadového režimu, tak nyní máme za presidenta osobu, kterou by na tento post mohli klidně dosadit i sami komunisté, pokud by nedošlo k onomu, pro ně nešťastnému, listopadu 1989. Nicméně to ať si srovnají ve svém svědomí jeho zvolení podporující liberální demokraté, kteří mají ideologicky daleko blíže k totalitě než k demokracii. Podobně jako třeba „lidoví demokraté“.

Soudce Fremr
Soudce R. Fremr je, bohužel, ve zcela jiném postavení. On ublížil pod praporem režimu naprosto konkrétním a objektivně identifikovatelným lidem. Takže je ve stejném postavení, jako onen veřejně po 17. listopadu 1989 znectívaný normalizační proděkan, který také vyházel na začátku 70. let z fakulty zcela konkrétní pedagogy (a další pracovníky) i studenty.
Navíc panu soudci ještě přitížil onen nešťastný proces s vandalismem na Olšanských hřbitovech, což byla pravděpodobně od začátku do konce provokační akce STB.
Dovoluji si zdůraznit podzim 1988 jako termín onoho soudního procesu, tedy rok a nějaké týdny před pádem režimu, praskajícího i v dalších státech „tábora míru a socialismu“. V té době už jednoznačně „cosi bylo ve vzduchu“. Pamatuji, jak tehdy dětičky akademických a partajních funkcionářů ostentativně zaujímaly pseudodisidentské postoje, aby se z některých z nich za rok stali „tahouni“ studentské stávky. Tyhle rodiny se už prostě jistily na všechny strany, a bylo jakési obecné povědomí, proč je třeba něco takového dělat.
A jsem přesvědčen, že kdyby tehdy soudruh soudce chtěl, tak se tomuhle procesu vyhnout mohl. Když se mi studující omlouvají ze zdravotních důvodů z výuky a ptají se, jestli mají přinést potvrzení, tak já jim říkám: „Kolego (kolegyně), pokud si jako studující medicíny nezvládnete kdykoli sehnat potvrzení, že jste na smrt nemocný/á, tak na této škole nemáte co pohledávat“. Pochopitelně, je to s trochou nadsázky, ale opravdu nemám možnost (a ani chuť) složitě zjišťovat, kdo byl opravdu nemocný a kdo jen využil svých kontaktů z výuky či jiných. Včetně vědomí, že bych ublížil spíš těm poctivějším, kteří pro nedostatek praxe svůj „zápal švindlů“ nedokázali natolik zamaskovat jako jiní, dělající to rutinně.
Prostě, zcela jistě měl tehdy tehdejší soudruh soudce za svou kariéru dost známých mezi doktory, kteří ho mohli nechat místo souzení (opět s nadsázkou) „umírat na lepru“ v karanténě, nebo se „nervově zhroutit“ a být šupnut na kritickou dobu do klecového lůžka. Ale už bez nadsázky: Pokud by tedy chtěl, mohl se z toho na dálku a první začichání páchnoucího procesu vyvléct. Dokonce i tak, že by mu ze strany chcípajícího režimu reálně nehrozily nějaké sankce. A i kdyby nějak postižen byl, vzápětí mohl být za hrdinu.

Další rozdíl
Po slyšení soudce Fremra před Senátem PČR se objevila svědectví, popírající to, co na něm senátorům prohlašoval. Současně ta svědectví dokladují, že musel o režii procesu ze strany STB vědět. Při své inteligenci a vzdělání musel vědět i to, že nelze v takovém případě považovat za důvěryhodný žádný materiální důkaz, žádné svědectví, ba ani přiznání samotných obžalovaných. Ostatně, o vykonstruovaných procesech v 50. letech se (alespoň o některých) učilo i na normalizačních právnických fakultách (na brněnské měli dokonce na jedné z chodeb portrétní fotografii V. Clementise i s vysvětlujícím textem; pochybuji, že na jiných právnických fakultách ho vydávali, spolu s mnoha dalšími, za „řádně odsouzeného zločince“).
Zde je asi též rozdíl mezi exsoudruhem soudcem Fremrem a exsoudruhy politiky Pavlem a Babišem: Oni oba reflektovali svou předlistopadovou činnost a pracovali na její kompenzaci. Babiš má, vzhledem k tomu, kolik dotací se mu podařilo z Bruselu získat, větší ekonomickou úspěšnost než Pavel. Ten však zase svými příkladnými vojenskými aktivitami patrně získal pro náš stát více prestiže.
Jistěže je asi snadnější odčinit jakousi prorežimní činnost, která nezanechala konkrétních obětí, než aktivity, jejichž oběti dodnes vesměs žijí a zpravidla ani nebyly nijak odškodněny. Nehledě k tomu, že pokud na tomto poli nějaké kompenzace byly, nešly nikdy z kapes soudců, prokurátorů, policistů a dalších režimních zločinců se vztahem ke konkrétním kauzám a jejich obětem, ale z kapes nás všech, bez ohledu na naše zásluhy či viny v té době.
Panu soudci, bohužel, nestály jeho oběti ani za vřelou omluvu. Pochopitelně nyní, když mu jde o kariéru, by měla nulovou relevanci, ale po tom roce 1989 by relevantní byla. V čemž, bohužel, není sám, v podstatě „mrtvého brouka“ hrála a hraje celá justiční sféra, jen s velmi nečetnými výjimkami.

Právě z výše uvedených důvodů vidím, na rozdíl od paní Lhotské, zásadní rozdíl mezi politiky A. Babišem a P. Pavlem na straně jedné a soudcem R. Fremrem na té druhé. Za nejděsivější na celé kauze považuji ovšem to, že tento pán měl z kandidátů údajně nejsilnější podporu jak z justice tak i z právnické akademické sféry. Je to názorný signál toho, že jsme se nedokázali poučit z historie před rokem 1989 a pokud se na tomto poli nestane něco zásadního, hrozí nám její opakování.



zpět na článek