V rozhovoru pro ČTK začátkem roku premiér Petr Fiala řekl, že EU na pozadí války na Ukrajině prochází sebereflexí a mění se k lepšímu. Dokáže se prý „mnohem více shodnout v klíčových hodnotových věcech“. Tento výrok dobře ilustruje Fialovu vzrůstající vřelost vůči Unii, kterou můžeme pozorovat v posledních letech.
Premiérovo souznění s Bruselem paradoxně přichází v době, kdy se evropská integrace propadá do nejbídnějšího stavu v celých svých dějinách. Unijní orgány se vymkly kontrole. Integrace v jejich pojetí zmutovala do bezhlavé centralizace, všudypřítomné regulace a ideologizace. Prostor pro svébytnost národních států se tím neustále zužuje. Zhoubné levicové doktríny – zejména klimatický alarmismus, multikulturalismus a genderismus – ničí hospodářství, tradiční instituce i společenský řád. Státy jako Polsko nebo Maďarsko, které se těmto tlakům vzpírají, jsou tvrdě šikanovány. EU nikdy nebyla zájmům občana vzdálenější a nebezpečnější. Fiala přitom přesto vidí v jejím fungování pozitivní změnu. Proč?
Předně je třeba říci, že politologa Fialu jsme četli ještě dříve, než zahájil svou politickou kariéru. Byl jeden z klíčových autorů, který se na naší akademické půdě a ve veřejné diskusi obecně pustil do zkoumání politických procesů a demokratické legitimity EU. Například jeho kniha Evropský mezičas (2006, 2010) je dodnes páteřním dílem v tomto oboru. Svými racionálními analýzami a polemikami přinášel řadu vážných podnětů, které podporovaly realistické vnímání evropské integrace. Uvědomoval si a vyzdvihoval nezastupitelnou roli národního státu, který definoval jako autentický prostor pro uchování stability a demokracie.
Připomeňme některé z jeho cenných tezí z té doby:
Tato trefná slova dnes znějí jako odněkud z velké dálky a k Fialovi jako by už vůbec neseděla. Je zřejmé, že předseda vlády pomalu obrací kurz, stává se konformním a více a více akceptuje unijní dirigismus. Sám je nyní aktivním aktérem ničení autentického národního politického prostoru, který považoval kdysi za tolik zásadní.
V nedávné době byl například schopen podpořit migrační reformu, která zavádí „povinnou solidaritu“ a která hranice národního státu ničí. Ještě v roce 2016 přitom říkal: „Nenechme si nikým namluvit, že státy, které nechtějí kvóty, jsou nesolidární a protievropské, že lidé, kteří odmítají kvóty, jsou nehumánní a sobečtí nacionalisté. Je to přesně naopak: „prosazovatelé kvót ztratili nejen zdravý rozum, ale i úctu k lidem, k hodnotám, k suverenitě národních společností, k lidské důstojnosti a jednají proti zájmům evropské civilizace. Ne my, ale oni by měli pociťovat vinu. Nechceme-li ztratit vše, co udělalo Evropu důstojnějším a lidštějším místem pro život, než je tomu kdekoli jinde, nesmíme je přestat z toho usvědčovat.“
Fiala je názornou ukázkou toho, jak se v unijních institucích rozmělňují politické síly hájící národní zájmy. Tento kdysi bystrý analytik a kritik evropské integrace evidentně prodělal změnu, kterou dobře vystihl Václav Klaus v knize Evropská integrace bez iluzí (2011): „Mnoha našim politikům je teoreticky „jasno“, postupem času je však ‚unijní provoz‘ pohltí a promění. Náhle si říkají křestními jmény s prezidenty a premiéry cizích zemí, účastní se různých jednání a summitů, vstoupí – domněle – do světa velké mezinárodní politiky a ten je oslní. Takto lidsky jednoduché to často je. V prostředí, které je na každém kroku prosáklé ‚evropskou vírou‘, je jistě nejednoduché uchovat si vědomí, že reprezentuji jednu z členských zemí, její zájmy. Že loajalitu k EU předchází loajalita ke svému státu. Podobným procesem často procházejí také europoslanci. Stávají se dříve či později příslušníky ‚bruselského lidu‘, který – myslím tím těchto několik desítek tisíc úředníků a politiků – vytváří jediný skutečný ‚démos‘, jediný politický lid evropského federalistického projektu. A právě tento osobní psychologicko-zájmový aspekt působí, že naši političtí reprezentanti nakonec začnou cítit větší loajalitu k těm, mezi něž byli vysláni, než k těm, kteří je vyslali.“
Svou zásadní roli hraje také fakt, že Petr Fiala nastoupil z politické nuly rovnou do vedení politické strany. Neprošel si evolučním vývojem, neosahal si rozhodovací mechanismy a plně nepoznal proces konstituování politické moci. Ani z volebních klání nevycházel s dobrými výsledky. Dodnes nedovedl přesvědčit ve volbách více než cca 14% lidí a i přes tento neúspěch se stále udržel v čele partaje. V éře definovaných politických stran a reálných názorových klání by Fiala svou pozici neudržel. To jsou všechno aspekty, které se podepsaly na jeho nevyvinuté politické osobnosti. Evropské elity a jeho koaliční partneři z pokrokových pro-unijních stran (TOP 09, Stan, Piráti) pak snadno posléze obrátily jeho názory a postoje, které původně deklaroval v knihách.
Nenechme se tedy zmást. Unie ani nejmenší změnu k lepšímu neprodělala. Fialova slova jsou jen klamným PR. Jestli někdo prošel velkou změnou, tak to byl právě Fiala. Ten vyčpěl a nechal se pohltit oním „bruselským lidem“. Dnes zastupuje, oproti svému někdejšímu sloganu, Brusel v České republice, a ne naopak.
Politická praxe nemá převracet vlastní postoje a názory. Pokud dnes někdo otevře knihu Evropa Václava Klause, najde v ní řadu textů z 90. let, kde se prezident Klaus s obavami vyjadřuje k rizikům evropské unifikace. Jeho rétorika je i po více než 20 letech stále stejná a aktuální. A přesně takto konstantní politika musí být. Jde v ní o zájmy a ideje, ne o to patřit do elitní vybrané společnosti.
Tomáš Břicháček a Petr Hlávka, 4. července 2023