Nepřekonatelně půvabný je analytik PPF pan Pavel Kohout. Před časem dospěl k závěru, že „jsme v bryndě“ (LN 15.12. Kdo nám ukáže, jak z bryndy ven) a není nikoho, kdo by nám z ní pomohl: Prý se eurozóna skládá ze států, které se rozkládají, její státní dluh je 75% HDP (zatímco USA má „pouze“ 66%), západoevropské ekonomiky jsou ve zlém stavu, paralyzuje je vysoké zdanění, státní výdaje má eurozóna navíc neefektivní, takže její budoucnost rovná se stagnace… My jsme sice v bryndě, ale Evropa? Ta je dokonce… Ano, až tam.
Analytik Kohout nám čtenářům pravidelně a sugestivně vysvětluje, že vina vlády na všem negativním sahá až k nebesům, zatímco její zásluhy na čemkoli pozitivním oscilují kolem nuly.
To se ale týká jenom současné vlády, zatímco u vlád Václava Klause – shledal pan analytik – tomu je přesně naopak (12.1. Klausova oprávněná sebechvála). Skupina ekonomů (Klaus, Dlouhý, Ježek, Tříska, Kočárník) má důvod slavit 15.výročí budování kapitalismu, protože transformaci ekonomiky neproměnili v deformaci, privatizace na jejich způsob se ani v nejmenším neproměnila ve zlodějizaci a právnost ani náhodou neustoupila dravosti. Až na drobnosti mělo jejich počínání všech pět P, dokonce i státní rozpočet uměli vyrábět jako vyrovnaný. Byli to mistři nad mistry, jejich jména do kamene tesat.
Díky panu analytikovi jsem konečně pochopil, kde je pravda. Stále však nechápu, proč éra vlády pravice v roce 1997 skončila jejím pádem, rozštěpením strany, předčasnými volbami a minusovým „růstem“ HDP. A neumím si v hlavě srovnat, že k loňskému roku 2005, kdy růst HDP je mezi čtyřmi až pěti procenty, pan analytik píše: „To sice není katastrofa, ale triumf vypadá jinak.“ Nechtěl snad dodat, že triumf už tady byl v roce 1997 ?