HISTORIE: Poslední odešel před dvaceti lety…
Ten při svém loučení tehdy uvedl mj. že sovětským vojákům a jejich rodinám nevadil odjezd do SSSR, trápily je jiné dvě věci. „Mrzelo je, když je naši lidé nazývali okupanty. V roce 1968 vojáci jen plnili rozkaz, rozhodovali politici. Znepokojivé bylo ještě to, že téměř 50 % rodin vojáků nemělo v Sovětském svazu kde bydlet. Co se týče stížností na Československo, že přijalo rozhodnutí o našem odsunu, s tím jsem se nesetkal.“ Hlavně manželky vojáků znepokojovalo to, že by mohly být přesunuti do městeček, která byla zasažena výbuchem jaderné elektrárny v Černobylu. Manželky vojáků dokonce jedno takové městečko navštívily a stěžovaly si u generála E. A. Vorobjova. Ten poté poprosil nadřízené, aby vojáky přesunuli jinam.
Od té doby bylo publikováno mnoho hodnověrných informací, které nelze nikdy zapomenout: Uveďme některé z nich (mnohé jsou obsaženy mj. v mých dvou knihách Události pravdy, zrady a nadějí a Události totality, svobody a demokracie):
- Pozemní sled intervenčních vojsk při jeiich vpádu na čs. území tvořilo 30 divizí sovětské armády (z toho pět tankových a dvě výsadkové), tři polské divize (z toho dvě tankové), jedna motostřelecká divize maďarské armády a jeden bulharský motostřelecký pluk. Náčelník generálního štábu čs. armády generál Karel Rusov ve svém vystoupení na schůzi předsednictva Národního shromáždění 26. 8.1968 sdělil, že intervenční vojska pravděpodobně disponují 6300 tanky, 2000 děly, 550 bojovými a 250 dopravními letouny. Souhrnné počty vojsk byly odhadovány na více něž 500 000 osob.
- Zcela úzký okruh osob přímo ve skladech předurčených pro skladování jaderné munice (Bělá pod Bezdězem - Jezová, Červený Újezd u Bíliny, Míšov-Borovno na okrese Plzeň – jih)), které byly v podřízenosti se sídlem v Moskvě, věděl o přítomnosti jaderné taktické munice (cvičné hlavice, pumy, cvičné funkční imitace, faktické zbraně). Dodnes však nebyly nikdy zveřejněny.
- Lidské oběti okupace: 108 mrtvých a 500 zraněných civilistů při střetech s cizími vojsky, naproti tomu 12 mrtvých sovětských vojáků a 25 zraněných při střetech s čs. občany, dále 86 mrtvých a 62 zraněných z jiných příčin (většinou při dopravních nehodách).
- Invaze měla za následek emigracipřibližně 300 000 lidí z republiky, z toho 70 000 bezprostředně po okupaci Československa.
V době vpádu vojsk států Varšavské smlouvy byl čs. ministrem národní obrany armádní generál Martin Dzúr (1919-1985), který po jmenování do své funkce nastoupil 24. dubna 1968 a byl jím až do 10. ledna 1985. Předtím byl náčelníkem týlu a zástupcem ministra národní obrany. Od roku 1943 byl příslušníkem čs. vojenské jednotky v SSSR, zúčastnil se jejich bojů a po osvobození se stal vojákem z povolání.
Náčelníky generálního štábu čs. armády byli armádní generál Otakar Rytíř (od července 1958 do dubna 1968), generálplukovník Karel Rusov (od dubna 1968 do listopadu 1979), generálplukovník Miloslav Blahník (od listopadu 1979 do října 1987) a generálplukovník Miroslav Vacek (od listopadu 1987 do prosince 1989).
Hlavním velitelem spojených ozbrojených sil zemí Varšavské smlouvy byl sovětský maršál A. A. Grečko od dubna 1960 do července 1967 a poté až do dubna 1976 byl ministrem obrany SSSR. Ten také v onu osudovou noc ultimativně ministru M. Dzúrovi sdělil, že jednotky Varšavské smlouvy začínají obsazovat Československo. Hlavním velitelem spojených ozbrojených sil zemí Varšavské smlouvy byl maršál I. I. Jakubovskij, hlavním velitelem pozemních vojsk I. G. Pavlovskij.
Podle hanebného moskevského protokolu museli čs. představitelé přijmout podmínky, aby po jejich splnění mohly okupační vojska odcházet po etapách: nejprve z měst do vojenských prostorů a dále z vládních budov, rozhlasu a televize. Úplný odchod vojsk byl v nedohlednu.
Na základě smlouvy o podmínkách dočasného pobytu (a tím i jeho legalizace) sovětských vojsk v ČSSR, uzavřené 16. listopadu 1968, umožňovalo vytvořit operační uskupení 75 000 osob, 200 letounů a vrtulníků. Na čs. území bylo tak ponecháno pět vševojskových divizí a jedna letecká divize. Vojenští představitelé okupační sovětské armády pro styk s institucemi čs. civilní správy byli v Praze, Ústí nad Labem, Plzni, Českých Budějovicích, Hradci Králové, Brně, Ostravě, Bratislavě, Banské Bystrici a Košicích.
V příloze k tomuto jednání představitelů vlád byl zpracován přehled rozmístění sovětských vojsk.
- Třicet tři (33) posádek: Bohosudov, Děčín, Zákupy, Mimoň (s objekty Hvězdov, Kuřivody, Stráž pod Ralskem, Jabloneček), Turnov, Mladá Boleslav, Luštěnice, Milovice, Trutnov, Zdechovice, Bohdaneč, Vysoké Mýto, Česká Třebová, Rokytnice v Orlických horách, Klášterec nad Ohří, Červená Voda, Šumperk, Jeseník, Bruntál, Krnov, Libavá, Frenštát pod Radhoštěm, Olomouc, a Týniště nad Orlicí, na Slovensku Nové Zámky, Komárno, Štúrovo, Lešť, Rimavská Sobota, Jelšava, Rožňava, Ružomberok a Zvolen. Byla tak obsazena celková plocha 258 432 m2 a skladovací plocha 160 362 m2.
- Čtyři letiště: Hradčany na Liberecku, Mladá u Milovic, Olomouc a Zvolen.
- Tři nemocnice: Milovice (100 lůžek), Jaroměř (300 lůžek), Bruntál (600 lůžek).
- Dále 19 skladů: Bílek (dělostřelecký),Bohuslavice (dělostřelecký), Bystřice pod Hostýnem (zdravotnický), Dětřichov (letecký), Jánská (pohonné hmoty), Jaroměř (výstrojní), Nemšová (tankový a automobilní), Nové Mesto nad Váhom (ženijní), Olomouc (spojovací), Olomouc (chemický), Olomouc (proviantní), Ostrava (automobilní), Řepčín (pohonné hmoty), Terezín (proviantní), Týniště nad Orlicí (dělostřelecký), Ústí nad Orlicí (tankový), Vrútky (výstrojní) a Žatec (ženijní). Celková skladovací kapacita 2450 vagónů, 16.298 m2 a 10.700 m3.
- Šest skladů státních hmotných rezerv: Loukov, Mstěnice, Rača u Bratislavy, Roudnice nad Labem, Šlapánov a Tábor. Kapacita 20 000 m3 pohonných hmot.
Následné vynucené dislokační změny se týkaly asi stovky útvarů čs. armády, kdy se muselo přesunout 1200 tanků, 700 obrněných transportérů a 1100 děl. Do nových posádek odešlo sloužit téměř 5000 vojáků z povolání, 24 000 vojáků základní služby a 900 občanských pracovníků vojenské správy. Sedm posádek čs. strana uvolnila do 8 dnů, čtrnáct posádek do dvou týdnů a jedenáct posádek do 23 dnů.
Do užívání byly předány sovětským okupačním vojskům celé vojenské prostory (např. Milovice, Libavá, Ralsko), kasárna (např. Horňátky, Rokytnice v Orlických horách, Česká Třebová) i některé civilní objekty (např. sanatorium pro tuberkulózně choré v Kostelci nad Černými lesy). V Milovicích bylo zřízeno velitelství sovětské Střední skupiny vojsk a vybudováno nové město s tisíci byty.
Nově vytvořená Střední skupina sovětských vojsk zahrnovala 15. gardovou tankovou divizi a 30. gardovou motostřeleckou divizi (obě byly vyčleněny ze složení 28. armády Běloruského vojenského okruhu), 18. gardovou motostřeleckou divizi (od 11. gardové armády Pobaltského vojenského okruhu), 31. tankovou divizi (od 38. armády Podkarpatského vojenského okruhu), 48. motostřeleckou divizi (od 14. armády Oděsského vojenského okruhu) a 131. leteckou divizi (dosud náležela k 57. letecké armádě Podkarpatského vojenského okruhu).
Snižování počtů osob a techniky Střední skupiny sovětských vojsk rozmístěné na území bývalé Československé socialistické republiky začalo již zkraje roku 1989 podle sovětského rozhodnutí ze 7. prosince 1988.
Předpokládalo snížit počty sovětských ozbrojených sil v letech 1989 -1990 o 500 000 osob a 10 000 tanků, z toho území střední Evropy mělo opustit 50 000 vojáků a 5000 tanků.
Ještě v lednu 1990 se na území členských států Varšavské smlouvy nacházelo:
Z Československa šlo o odsun jedné tankové divize a čtyř samostatných praporů, společně s reorganizací zbývajících divizí na tzv. obrannou strukturu, což v souhrnu reprezentovalo snížení početních stavů skupiny vojsk o 5300 osob, 708 tanků a 20 bojových letadel.
Jedním z prvních úkolů první čs.demokratické vlády po listopadových událostech 1989 bylo podepsání smlouvy mezi ČSSR a SSSR o odchodu sovětských vojsk z území Československa.
Smlouva předpokládala v 1. etapě (26. 2. – 31. 5. 1990) odchod 25 800 osob, dále 535 tanků, 432 + 30 odpalovacích zařízení taktických a operačně taktických raket, a 16 letadel.
Ve druhé etapě (1. 6. – 31. 12. 1990) šlo o 18 300 osob, 252 tanků, 288 děl a 32 letadel.
Ve třetí (konečné) etapě (1. 1. – 30. 6. 1991) to bylo 29 400 osob, 433 tanků, 498 děl, 28 letadel.
Celkem šlo o 73 500 osob, 1220 tanků, 1218 děl, 30 odpalovacích zařízení taktických a operačně taktických raket, 76 letadel, 95 000 tun munice.
Celkem v 925 transportech (31 000 vagónů) opustilo území Československa73 500 vojáků, 39 000 rodinných příslušníků.
Bylo uvolněno Střední skupinou sovětských vojsk 355 objektů, z toho 286 v České republice a 69 na Slovensku. K civilnímu využití bylo předáno 65 objektů, převážně na území České republiky.
Škody způsobené okupací Československu byly odhadnuty nejprve na 27 miliard korun. Ale jejich konečného součtu nemohlo být ještě dosaženo, protože sanační práce v prostorách po sovětských posádkách jsou naplánovány do roku 2012. Jde zejména o velký rozsah ekologických škod, jakými jsou kontaminovaná půda ropnými a chlorovanými uhlovodíky, polychromovanými bifenyly těžkými kovy a dalšími toxickými látkami. Budeme netrpělivě čekat na konečný výsledek, který by měl být naší veřejnosti oznámen.
Dodatků a komentářů k těmto informacím by mohl být bezpočet. Stejně tak otázek, z nichž nejpodstatnější zněla: Proč se z Československa stal jeden z nejposlušnějších satelitů Sovětského svazu? Snad jsme na ni již v uplynulých dvaceti letech odpověděli a dnes naši zemi sužují jiné problémy a otázky. Ale ty již souvisejí s naším svobodným a demokratickým vývojem. Jsou především naším dílem, které je součástí evropského seskupení.