Říci, že Sověti nenesli hlavní zásluhu na osvobození Prahy, je podobně přesné jako tvrdit, že v bitvě u Domažlic roku 1431 nezvítězili husité Prokopa Holého.
Podle primátora Hřiba je potřeba si připomenout, že Rudá armáda dorazila do Prahy až poté, co se 8. května Němci vzdali České národní radě. Sověti tak dle něj přijeli do města fakticky svobodného a nenesli hlavní zásluhu na jeho osvobození.
Použijeme-li primátorovo slovo „fakticky“, pak fakticky kapitulace Wehrmachtu v Čechách dne 8.5.1945 znamenala, že bylo Němcům umožněno odejít z Prahy na západ, tedy přesunout se do amerického zajetí. Tedy Wehrmacht se nevzdal, jak tvrdí primátor Hřib. Jednotky Wehrmachtu se v Čechách vzdaly až později Američanům. Němci v Praze kapitulovali podmínečně, což bylo zřejmě maximum toho, co mohlo tehdejší vedení Pražského povstání dosáhnout. Vedení povstání je třeba za tento správný postup vzdát hold, nikoliv ho perzekuovat, jak učinili později komunisté. Je však třeba též připomenout, že někteří příslušníci jednotek Waffen SS pokračovali v boji až do 12. května 1945. Tedy bylo pořád s kým bojovat i po 8. květnu.
Říci, že Sověti nenesli hlavní zásluhu na osvobození Prahy, jak učinil primátor Hřib, je podobně přesné jako tvrdit, že v bitvě u Domažlic roku 1431 nezvítězili husité, ale domažlická městská domobrana. Tenkrát bojovníci Prokopa Holého, rychle se přesouvajíce na pomoc obleženým Domažlicím, také téměř nemuseli bojovat, neboť dezorganizovaný nepřítel prchl těsně před tím, než přišli.
Tím nechci snižovat ani zásluhy obránců Domažlic v roce 1431, ani jasné a nepopiratelné zásluhy účastníků Pražského povstání v roce 1945. Naprosto klíčové pro úspěch Pražského povstání v květnu 1945 bylo načasování na dobu, kdy již byla pomoc (spojenci, Rudá armáda) takříkajíc za humny. Pokud by bylo Pražské povstání zahájeno například v únou 1945, pak by zřejmě skončilo stejně, jako Slovenské národní povstání v říjnu 1944 - to bylo poraženo kvůli tomu, že Rudá armáda byla ještě dost daleko a Německo nebylo na kolenou.
---
Po listopadu 1989 jsem byl nesmírně rád, že historická fakta již nejsou manipulována. Spolu s Janem Vyčítalem jsme 6.5.1990, v den výročí osvobození Plzně, na hlavním plzeňském náměstí zpívali „Já trvám na tom, že Plzeň osvobodil Patton“.
Jenže kdyby chtěl někdo použít současnou logiku primátora Hřiba, pak by musel konstatovat, že Američané přijeli do města fakticky svobodného a nenesli hlavní zásluhu na jeho osvobození. To proto, že po začátku povstání v Plzni (5. května 1945) američtí vojáci armády generála Pattona po svém příjezdu dne 6. května už jen zlikvidovali poslední odpor některých německých fanatiků. Tedy díky práci plzeňských povstalců, a díky zájmu Němců dostat se do amerického zajetí, vyčkala většina německých vojáků příjezdu americké armády v kasárnách.
Připadá vám ta logika pokroucená? Asi ano. Mně také. Pořád trvám na tom, „že Plzeň osvobodil Patton“. On má zásluhu na osvobození. Bez toho, aby spojenci překročili hranice Československa, by žádné povstání v Plzni nebylo. A není příliš podstatné, kolikže to amerických vojáků padlo při jejím osvobozování. Jestli třiadvacet, dva nebo žádný. Proto odmítám i podobnou pokroucenou logiku primátora Hřiba stran osvobození Prahy. Řečeno parafrází: trvám na tom, že Prahu osvobodil Koněv. A to bez upírání mimořádných zásluh účastníkům Pražského povstání.
Úplně stejně jsem ochoten odsouhlasit, že Paříž osvobodil de Gaulle. I když v bojích o Paříž padlo „jen“ (a podtrhuji, že „jen“ je v uvozovkách) 71 bojovníků francouzské 2. divize. Pokud vezmeme v úvahu, že Paříž tenkrát měla zhruba tři miliony obyvatel, zatímco Praha jeden milion, pak počet padlých vojáků francouzské divize odpovídá počtu padlých vojáků Rudé armády (údajně 23) v bojích o Prahu. Francouzům však rozhodně nikdo značný podíl na osvobození Paříže neupírá. A to i když jako první do Paříže dorazili španělští republikánští bojovníci (zhusta komunisté a anarchisté, ve španělské občanské válce podporovaní Sovětským svazem) kapitána Raymonda Dronneho. To on vyzval německého velitele generála Dietricha von Choltitze ke kapitulaci. Mimochodem - sám von Choltitz se pasoval na zachránce Paříže, protože prý odmítl splnit přímý Hitlerův rozkaz, aby před ústupem zcela obrátil Paříž v trosky.
Kdybychom měli Hřibovu selektivní logiku a výběr fakt použít i na novější situaci, pak bychom museli konstatovat, že Kuwait City nebylo ve válce proti Saddámu Husseinovi v roce 1991 osvobozeno Američany, ale že bylo osvobozeno Kuvajťany samotnými. Bude to pravda. Ale nebude to pravda úplná. Nebrali bychom v úvahu tu pravdu podstatnou: bez amerického útoku na Irák a na kuvajtské území by okupované město Kuwait City Kuvajťané nikdy neosvobodili.
---
Primátor Hřib dále konstatoval, že na Sovětský svaz je třeba pohlížet jako na jednoho ze strůjců druhé světové války, protože byl po první dva roky války spojencem nacistického Německa. Podobné účelové nakládání s fakty jako primátor Hřib použil před pěti lety předchozí polský prezident Komorowski. Opravdu jsem ho za to nemohl pochválit (Kdo vlastně vyhrál?, 9.5.2015).
Tenkrát Komorowski i teď primátor Hřib používají velmi selektivní výběr faktů. Ani slovo o mnichovské dohodě a zradě Francie a Velké Británie, které byly spojenci Československa v roce 1938. Ani slovo o tom, že dříve než Sovětský svaz (srpen 1939) mělo smlouvu o neútočení s Německem uzavřenu Polsko (od roku 1934). Též nebylo primátorem řečeno, že již v březnu 1938 před anšlusem Rakouska odmítly Francie s Británií pomoci rakouskému kancléři proti Hitlerovu nátlaku na spojení s Německem. Appeasement na všech stranách při doufání v to, že se Hitler vrhne na někoho jiného, což ho snad uspokojí či vyčerpá, a daný stát si nebude muset pálit prsty.
Primátor Hřib by se neměl snažit navodit dojem, že primárním a možná jediným důvodem pro vznik druhé světové války byl pakt Ribbentrop-Molotov. Nebyl. Primárním důvodem bylo, že jeden stát, nacistické Německo, chtěl expandovat, což po několik let i deklaroval. A ti, kdo mu v tom mohli zabránit - ať na východě, či na západě - prováděli politiku appeasementu, usmiřování, ustupování, se skrytým chladným kalkulem ve svých myslích.
---
Nemanipulujme fakty dle toho, jak se to účelově v daný okamžik hodí. Neprovádějme hodně selektivní výběr informací zamlčováním těch podstatných. Trvám na tom, že to velmi připomíná snahu o přepisování historie. Doufal jsem, že toho se již po roce 1989 obávat nemusím.
Převzato z blogu Strunz.blog.idnes.cz se souhlasem autora