Středeční „štrajk“, jehož se zúčastnilo anebo mu podporu vyjádřilo několik set tisíc pracujících, byl prozatím určitým, řečeno populárním jazykem, zkušebním balónkem. Měřením směru a síly větru, průzkumnou výpravou k otestování aktuálního postavení odborů. Jejich oživení v době, kdy těmto sdružením členstva spíše ubývá a hlavně mladá generace (u nás poněkud novátorsky) neslyne nadšením pro nesobeckou změnu světa, nýbrž pochybným vědomím, za koho „nebude platit“. K tomuto rozšířenému mínění přispělo mimo jiné znectění levicových myšlenek státostranickým režimem, z nějž dnes čerpá podstatná část naší veřejnosti při až militantních útocích na výzvy ke vzájemné solidaritě, spravedlivějšímu rozdělování statků a podobně.
Svým způsobem jde o přirozený fenomén, jelikož řečené tendence jsou vlastně systematicky přiživovány řadou veřejných osob honorovaných z daní nás všech. Včetně ministra práce a sociálních věcí, Jaromíra Drábka, druhdy prezidenta Hospodářské komory a člena řídící rady evropského sdružení obchodních komor Eurochambers! Zatímco jeho šéf, premiér Nečas, nemá zábrany v tisku zdůrazňovat, že „stávka je nástroj odborů, ne vůle voličů“, on rozkladně rozkládal cosi zastrašujícího o nezákonnosti stávky.
Dlouhodobě oba unisono hovoří o nezodpovědnosti nejenom odborového odporu proti škrtům. Pardon, proti jedné jediné představě jinak nezbytných reforem. Narýsovaných finančním architektem a kabinetním kolegou obou pánů, Miroslavem Kalouskem. Drábkovým spolustraníkem, kteréhož pečeť nesla podivuhodná, k dlouhodobým dírám v rozpočtu vedoucí hospodářská politika Topolánkova vládnutí. Dalšího výkvětu demagogie.
Ve zkrácené podobě zveřejnil deník E15