Krok Prahy 6 lze vykládat protichůdnými způsoby
Za měsíc se bude slavit 75. výročí konce války, porážky Hitlerova Německa či osvobození. Jak komu libo. Bude se slavit i v Praze, neboť tam válka skončila, ale kde? U památníku osvobození? Skvělá myšlenka, ale ten ještě nestojí. V Řeporyjích u pomníku padlým vlasovcům, který chystá starosta Novotný? Ale ne, to byl jen pokus o vtip. Nebo u dejvického pomníku maršála Koněva?
Ne. Ale nikoliv proto, že Koněv je sporná osobnost. Osvobození Prahy (předtím i Osvětimi) patří k jeho plusům. Leč proti nim vystupují minusy – počínaje tím, že za jím řízeného osvobozování Sověti unášeli čs. občany (třeba generála Vojcechovského), že v roce 1956 krvavě potlačil povstání v Budapešti, že poté se podílel i na přípravě stavby berlínské zdi a invaze do Československa. Jenže u Koněvova pomníku si neškrtnou ani jeho uctívači. Prostě proto, že pomník v pátek ráno zmizel.
Praha 6 ho nechala odstranit podle rozhodnutí svých zastupitelů. To má logiku. Ale proti ní působí jiná logika, řekněme emoční – odstranění v době karantény. Je to typická ukázka kroku, který vyvolá protichůdné výklady (narativy), aniž by bylo nutné překrucovat fakta.
Podle jednoho výkladu radnice využila nejlepší možný okamžik. Situaci, kdy je zakázáno srocování, takže pomník byl odstraněn bezpečně a v klidu. Ale jiný výklad téže události právě v tom vidí pokoutnost, ba podraz. Odstranit pomník v době, kdy lze snadno prosazovat výkonnou moc na úkor protestů či jen zvýšené pozornosti lidí, odkud to známe? Nepodobá se to odstranění Stalinova pomníku z Letné v listopadu 1962?
Jen málokdo ještě hájil Stalina, ale mnozí rychlou a neveřejnou demolici jeho pomníku vnímali jako pokoutnost režimu, který se snažil skrýt svůj stud. A tyto momenty ulpívají ve společenské paměti. Jasně že dnešní režim nelze srovnávat s ranou érou Antonína Novotného. Proto až časem uvidíme, zda ve společenské paměti ulpí odstranění Koněvova pomníku v době karantény.
LN, 4.4.2020